Hned dvakrát se v posledních týdnech stala televize Nova sama subjektem politického zpravodajství. V obou případech hrají hlavní roli novináři, kteří se nelíbí Jiřímu Paroubkovi. Dodejme ale rovnou, že to je asi tak všechno, co obě věci spojuje.

Klevety, klevety, klevety

Více pozornosti média věnovala kauze šéfreportéra Jana Tuny, který poslal a zároveň neposlal (přesně řečeno to udělal, pak si to rozmyslel, ale bylo už pozdě) otevřený dopis expremiérovi Jiřímu Paroubkovi. V něm ho vyzval k odstoupení, a to proto, že Tunu společně s dalšími několika novináři jmenovitě nařkl, že pracuje "v žoldu ODS".
Ano, obvinit novináře z toho, že za peníze slouží některým politikům (či lépe řečeno, že za peníze slouží komukoliv), je vážná věc. Těžko si v mediálním světě představit obvinění vážnější. Ovšem ve standardních poměrech a ty u nás zatím prostě nepanují.
Česko je paradoxně zemí, kde je sice kleveta trestným činem (a jsme za to od mezinárodních organizací "měřících" svobodu slova po právu kritizováni), ale kde se zároveň pomluvám daří lépe než kde jinde. Veřejným prostorem létá jedna pomluva za druhou, a skoro vždy bez důkazů. Určitou výhodou takového stavu je, že i ta nejsilnější slova už jeho vlivem ztratila na síle. Ani ta nejhorší obvinění nebereme vážně, protože jsme udělali zkušenost, že vyšumí do ztracena, zůstanou zapomenuta či přebita obviněními ještě "strašnějšími".

Na počátku bylo slovo

Na vině nejsou jen politici. Spolupachatelem jsou samozřejmě i média. Když nás novináře dnes politici častují sprostými urážkami a nařčeními, možná se nám jen jako bumerang vrací lehkomyslnost, s jakou jsme se slovy od počátku devadesátých let sami zacházeli.
Byl to Miloš Zeman a dnes je to Jiří Paroubek, kteří informační lehkovážnost začali používat jako vlastní taktiku, a to právě v boji proti novinářům. Vzpomeňme na obvinění Miloše Zemana, že novinář Ivan Brezina je na výplatní pásce elektrárenské společnosti ČEZ. Bylo to obvinění profesně devastující, protože Brezina byl znám jako novinář kritizující ekologické aktivisty. A bylo to obvinění nepravdivé, což se přesvědčivě ukázalo.

Folklór

A výsledek? Žádný. Brezina vedl od roku 1999 se Zemanem občansko-právní spor, který v první instanci vyhrál, ale v další naopak prohrál. Vrchní soud dokonce Brezinu odsoudil k zaplacení soudních výloh ve výši 37 tisíc korun, Nejvyšší soud tento rozsudek potvrdil.
V roce 2005 na podzim naopak Ústavní soud tyto rozsudky zrušil a vrátil věc zpět k městskému soudu. Podtrženo a sečteno už sedm a půl roku se justice není schopna vypořádat s jednou zjevnou a zlovolnou lží.Lze se pak divit, že se ještě bezskrupulóznější politik Jiří Paroubek nebojí obvinit kohokoli a z čehokoli?
Paroubkova kritika novinářů se tak stala folklórem bez jakéhokoliv skutečného významu. A když naopak Paroubek v nedávném povolebním textu pro MF Dnes některé novináře pochválil, dostalo se jim od kolegů jízlivých poznámek.
Podíváme-li se na celou věc z téhle perspektivy, lze Tunovu šarádu s otevřeným dopisem brát jako akt odpovídající jeho poněkud hysterickému reportérskému stylu, kterým proslul. Nic proti tomu, do zpráv komerční televize to může patřit. Ale právě jen tam.
Pro reportéra je jakýkoliv osobní spor s politikem diskvalifikující, protože přináší podezření ze zaujatosti. Novináři nelze nařídit, aby se nebránil osobnímu nařčení politika. Ale žádné rozumné médium nemůže takového novináře nechat, aby o tomto politikovi dál referoval.

Na hranici a někdy i za ní

Tuna není prvním novinářem Novy, kterého Paroubek obvinil z toho, že pracuje na cizí objednávku.
Když loni odvysílala Nova reportáž natočenou skrytou kamerou, naznačující korupci při privatizaci Unipetrolu (oněch dnes už legendárních "pět na stole v českých" exšéfa úřadu vlády Zdeňka Doležela), tvrdil Paroubek, že natočení reportáží zinscenoval "nepřítel státu" Tomáš Pitr a že reportér Kroupa pracoval "na pokyn Pitra".
Nenásledoval žádný otevřený dopis ani soudní spor. Kroupa se věnoval své práci. A dnes známe její výsledek: je to reportáž odhalující rozsáhlé podvody Zdeňka Doležela a jeho kompliců. Byla opět natočena skrytou kamerou. Nova ji pod Kroupovým vedením připravovala mnoho měsíců. Postup reportérského týmu balancoval na hranicích novinářské etiky. Někdy byl možná spíše na tenkém ledě za nimi. Nova si najala člověka, který se mezi podvodníky dostal jako jeden z kompliců. O hodně věcech můžeme spekulovat. Třeba jak moc spolupracovník televize události ovlivnil. Nebo zda je náhoda, že kauza byla zveřejněna těsně před volbami.
Ale není sporu o tom, že i tak jde o jeden z největších novinářských úspěchů poslední doby. Ať už to měříme výsledkem, který přinesl zatčení podvodníků, anebo stylem práce a nasazením, které v českých médiích nejsou obvyklé.

Vlasy vstávaly hrůzou

Trochu zaráží, že za to Kroupu a Novu nikdo nepochválil. Celá řada mediálních komentátorů a analytiků Novu kritizovala za to, že degradovala svého zábavného reportéra ze svých zábavných zpráv. Ale nikdo nenapsal, že tatáž televize odvysílala dlouho a pečlivě připravenou reportáž, z které vstávají vlasy hrůzou.
Takhle si většina lidí představuje roli novinářů. Ne v tom, že na sebe budou pokřikovat s politiky a soutěžit s nimi v hulvátství. To není způsob, jak vrátit práci novinářů její váhu.

HN, 26.10.2006

Autor je novinář