Má smysl v digitální éře cejchovat TV pořady?

Když jsem byl malý, televize měla v domácnosti statut jakéhosi majáku. Když běžel šampionát v krasobruslení, sousedka, která televizi neměla, chodila za matkou a společně hodiny zíraly na povinné i volné sestavy, zatímco já jsem – obrazně řečeno – lezl po zdi. Když se chtěl otec dívat na seriál, díval se na seriál a žádná debata se nevedla. Tehdy slavný seriál Sága rodu Forsytů jsem neviděl, neboť podle rodičů pro děti nebyl. Vojenská čeština měla pro ten přístup výraz „nedílná velitelská pravomoc“. Dnes se nemohu zbavit pocitu, že lidé, kteří o televizi politicky rozhodují, vyrůstali v téže době a tato zkušenost v nich ulpěla natrvalo.

Novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání navržená ministrem kultury Hermanem předpokládá, že televizní pořady nevhodné pro děti se mají opět označovat (hvězdičkou?). Otázka zní: Jaký to má smysl v době, kdy „bedna“ už není majákem domácnosti a její sledování součástí rodinného rituálu? Tím samozřejmě není řečeno, že vše, co v TV běží, je pro děti ideální. Ale představa, že děti lze od jistých pořadů izolovat, je naivní. Nedílná velitelská pravomoc už nefunguje.

V době, kdy děti se v digitálních technologiích orientují snáze a lépe než starší generace dospělých, je prakticky nemožné odříznout je od toho, co nechceme, aby viděly. Odřízneme-li je od „bedny“, mohou vidět totéž na počítači či v chytrém telefonu. Pokud ta obligátní televizní hvězdička něčemu poslouží, tak ne jako výstraha, ale jako doporučení. Asi v tomto stylu: „Je to s hvězdičkou, tak to sakra musíme vidět.“

Tak jsme jako malí uvažovali už kdysi a není důvod si myslet, že dnešní děti uvažují jinak. Zvlášť když mají k dispozici přístroje i znalosti digitální éry.

LN, 6.10.2016