Dalík prostě ukázal realitu. Kterou novináři stejně znají. Stýkají se s tímhle polosvětem denně. Jenom jej takhle natvrdo neprezentují, drží dekórum. Kdyby se lidem ukázalo, jak moc jsou jejich "králové" nazí, hra na nějakou vysokou politiku by najednou nebyla možná. Nebylo by co oficiózně až státnicky komentovat, zbyl by tu leda tak bulvár, mediokratičtí králotvůrci by ztratili dosavadní styl existence, ztratili by vliv a prestiž.

Lidé vlastně vědí, že to v politice takhle žumpovitě funguje. Nakonec to pozná každý, kdo se jenom smočí v zastupitelstvech, a takových lidí jsou v republice desetitisíce. Jenže úplně natvrdo si ten hnůj lidi nepřipustí, protože by si museli pustit do duše svoji vlastní ochotu tuhle špínu nad sebou snášet. A pak by se museli rozhodnout: buď něco proti tomu dělat, nebo si sami sebe přestat vážit (přiznat: jsem stejně neschopný až špinavý, jako tamti). Mimochodem to je totéž, jako snášet hloupého vedoucího v práci. Obvyklým řešením je „nehas, co tě nepálí“. Taky se velmi trefně říkává „nechat si srát na hlavu“. Za socialismu to bylo běžné. Naivní si mysleli, že po revoluci tohle přestane, že opravdu „vláda věcí tvých zpět se ti navrátí“. Ještě nikdy v historii se to nestalo, a to právě proto, že jsme stejně špinaví jako ti nahoře, svatých je málo (jsou-li jací, já tedy žádné nepotkal a sám se za něj nepokládám). Jestli se zlepšujeme nebo ne, to ukáže čas, nakonec za pár set let může být po naší civilizaci veta. Osobně bych řekl, že v tomhle ohledu jsme na tom pořád stejně, jenom (možná) máme čím dál méně iluzí. Když hledám optimistické vyústění, napadá mne, že spolu se Sokratem už tedy mnohem častěji „víme, že nic nevíme“. Což by mohlo znamenat dobrý směr, nebo aspoň dobrou stopu.

Nejspíš už je náš mediální obraz politiky tak daleko od reality, že se teď musíme propadnout o pár pater dolů. Prostě císař je nahý a někdo to musí říct vždycky, když tupost okolního stáda překročí mez snesitelnosti. Musíme se vrátit na zem z rozumné výšky, dřív, než nám ten pád zláme vaz. Na zem, která byla a bude vždycky spíš zemí koňských handlířů než Johanek z Arku.

Proto mne aktuálně zajímá: proč to Kmenta udělal právě takhle? Měl na Dalíka pifku? Chtěl ho konečně znemožnit, fracka jednoho nafoukanýho? Nebo si takhle tajně dávno nahrává všechny svoje soukromé rozhovory, aniž to jeho partneři tuší, a teď si řekl, že to konečně použije, protože stejně to takhle už dělají všichni jeho známí a kdyby to nepustil ven dnes on, udělal by to nějaký jiný komentátor zítra - a on by přišel o svých pár minut slávy? Nebo v tom je jiná hra? Kmenta je mezi investigativními novináři „známá firma“. Dalík mu tedy musel důvěřovat a mluvit s ním i o jiných věcech předtím off record, protože jinak by přece „nevypadl z role“, opilý nebyl. Proč se tedy Kmenta najednou rozhodl, že tady už to soukromě nejde, tady už to přesahuje snesitelné meze? Sedl mu Dalík na lep a považoval ho za člověka, kterému může důvěřovat, ačkoliv se s ním Kmenta bavil celou dlouhou dobu předtím jen kvůli tomu, aby ho ukolébal a pak nachytal při nějaké výrazné nepravosti? Dalík nebo Tvrdík to je fuk, ale proč Jaroslav Kmenta? Že by bojovník za lepší stát, za čistotu české politiky, padni komu padni? On ví, jak to funguje, ale nemůže to jen tak říct, musí k tomu mít důkazy a ty se shánějí těžko – proto jakmile se mu naskytne příležitost a důkazy mu spadnou samy do klína, neváhá? Jak rád bych tomu věřil...

Hm, vlastně mne to zajímá jen napůl, případná další zjištění této kauzy si asi přečtu, ale sám bych se do toho rypošího hnízda nořit nechtěl. Ne že bych měl nějaké iluze, které bych mohl ztratit. Ale zjišťovat, že Jiříček praštil Mirečka kyblíčkem a ten mu na oplátku sebral lopatičku – to mám důležitější věci na práci. Proboha, proč vlastně píšu tenhle text?

Snad abych se vyvlékl z toho výše uvedeného dilematu a měl chvíli pocit, že "s tím něco dělám“. Nedělám, z rozhořčení nad tím, jak nám lhali, unii svatých nezakládám, na všech svých politických konceptech jsem našel zásadní, tj. neodstranitelné vady – lidi nepředělám, to je marné. Utěšuji se, že snad až jednou na stará kolena, až nebudu mít co ztratit, tak si půjdu hrát. Hrát? No ano. Obávám se totiž, že svět politiky se od dětských pískovišť neodliší nikdy.