Před nedávnem navolila Poslanecká sněmovna čerstvé členy Rady České televize a Rady Českého rozhlasu. Ve stejných dnech avizoval Jiří Janeček svůj odchod z funkce generálního ředitele České televize. Obě události jsou nejlepší příležitostí posvítit si na stěžejní problémy médií veřejné služby.

Traduje se, a já proti tomu nikterak neprotestuji, že hlavní potíží je průnik úzkých politických zájmů do míst, kam nepatří. Jenže je možná ještě hůře: zatímco politici se mohou zaštiťovat jistou legitimitou, sotva totéž mohou tvrdit lobbisté a neprůhledné zájmové skupiny, které krouží kolem sdělovacích prostředků stejně jako kolem jiných významných opor demokratické společnosti. A sami politici si často stěžují, že lidé, kterým pomohli tam nebo onam, začali brzy hrát podle not někoho třetího.

Dokumentovat to lze na překvapivém posledním zvolení Jiřího Janečka do ředitelského křesla. Přes nevůli televizních odborářů, profesních svazů a politiků se o ně prý zasloužilo několik agilních a Janečkovi oddaných členů televizní rady.

Nedivme se tedy těm, kteří dávají Janečkův odchod do souvislosti nejen s jeho nemocí, nejen s ekonomickou situací České televize, nejen se zákulisními aktivitami bývalého šéfa Novy Petra Dvořáka, ale také s neprodloužením mandátu dvou Janečkových opor, Jiřího Baumruka a Heleny Fibingerové, v Radě České televize.

Podrobné hodnocení Janečkovy éry přenechám povolanějším. Běžný divák si nemohl nevšimnout úspěšného rozjezdu kanálů ČT 24 a ČT 4. Zato zarazit jej mohlo tápání zbylých programových okruhů nebo patrné zkrotnutí publicistiky. Snad nejostřejší verdikt zformuloval filmový historik a neúspěšný kandidát do Rady ČT Jiří Voráč, když v Lidových novinách napsal, že Janeček „byl manažerským Hušákem České televize: firmu, která má poskytovat veřejnou službu založenou především na kapitálu důvěryhodnosti, morálně vytuneloval.“ (Na Neviditelném psu zde - pozn.red.)

Zajímavá debata se nyní rozpoutala nad tím, jakou kvalifikaci by měl mít příští televizní ředitel. Má rozumět této konkrétní instituci? Má z ní pocházet? Má být zdatný v mediální teorii? Má umět proplouvat parlamentními kuloáry? Má být profesionálním manažerem, který stejně zručně přistupuje k pečení rohlíku jako k televiznímu vysílání?

Samotného mne napadá jediná odpověď: musí být oddán veřejné službě, tedy objektivnímu zpravodajství, nezávislé publicistice a kvalitní původní umělecké tvorbě. A věřte, že podobnému zadání neodpovídá hned tak někdo.

Zvláštní kapitolou pak je poslání a způsob ustavování mediálních rad. Nenechejme se uchlácholit tím, že jejich noví členové vzbuzují respekt. Není mezi nimi ani nikdo dříve soudně potrestaný, ani nikdo s vadným mravním profilem. Naopak poslanci tentokrát sáhli po osobách s nezpochybnitelnou kvalifikací. David Klimeš však přesto v deníku E 15 vytkl například renomovanému spisovateli Antonínu Bajajovi, že hodlá „pozitivně zasahovat do tvorby České televize“.

Rozdíl mezi dozorčími a výkonnými orgány je ve zdejších zeměpisných šířkách smazáván dost často. V případě médií veřejné služby se na daném stavu podepisuje i historie. Dříve byli radní nominováni politickými stranami. Televizní krize na počátku tisíciletí přinesla zdánlivě pozitivní změnu: nominace občanskými sdruženími. Ovšem brzy poté začali mnozí kroutit hlavami nad tím, že ve sněmovní volbě neuspívají kandidáti navržení Syndikátem novinářů či Masarykovou univerzitou, ale adepti se záštitou neznámých tělovýchovných jednot nebo prapodivných pětičlenných spolků. Vysvětlení je nasnadě: spousta podobných sdružení má poslání bílého koně a skutečný předvýběr probíhá tu v politických, tu v lobbistických kuchyních.

Proto se pravidelně opakují návrhy, jak zákulisní šachy eliminovat. Například tím, že by mediální radní vybíral i Senát a prezident nebo že by možnost nominovat připadla jen na přesně vyjmenované organizace, jako jsou univerzity, církve, odbory či profesní komory. Řešením, které by ale vyžadovalo zásadnější zásahy do mediální legislativy, může být také přímá volba radních všemi koncesionáři.

Dnešní stav není výhodný pro nikoho. Politici se musí co chvíli bránit, že žádné převodové páky do veřejnoprávních médií nepoužívají. I ti nejkvalitnější radní musí čas od času snášet ataky zprava zleva, že slouží bůhvíjakým utilitárním zájmům. A vrcholovým manažerům – jako třeba Janečkově nástupci v čele České televize – musí na čele vyrážet pot z dilematu, zda přednostně naslouchat členům rad, politikům nebo vyslancům profesních či ekonomických skupin.

Přitom společný úkol všech, kterým na médiích veřejné služby upřímně záleží, má váhu mlýnského kamene a spočívá v obhajobě veřejného prostoru jako takového. V době ekonomických, sociálních a politických otřesů zkrátka potřebujeme funkční a nezpochybnitelné nástroje pro opečovávání moderního občanství, demokratického smýšlení a kulturního rozvoje společnosti. Jakékoli zaplevelování tohoto poslání hraničí s hazardem a může se obrátit proti nám všem.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6