Pražský obchodní dům Máj je podruhé ve své padesátileté historii středem zájmu. Diskutovalo se o něm na jaře v souvislosti s obřími motýly Davida Černého. Zájem opadl a znovu se vzedmul minulý týden, když byl otevřen po dlouhé rekonstrukci. Neformální rada moudrých, říká se tomu tradičně kulturní fronta, usoudil, že nitro domu je vražda dobrého vkusu, paskvil a výtažek toho, čemu se říká kýč. Nebydlím v Praze, cesta do města je pro mě vždycky vejprava. Vyslal jsem na výzvědy synka a ten referoval, že uvnitř je to prostě obchoďák a herna. Chystal jsem se, že se přesvědčím na vlastní oči, jak to je, ale slejvák mi v tom zabránil. Poté nastalo vedro a vzalo mi chuť pátrat uvnitř budovy, jestli je tam obchoďák a herna.

Proto vám povím to tom, jak to bylo, když dům byl středem pozornosti poprvé, před těmi padesáti lety.

Byl jsem tenkrát zaměstnaný v té skleněné budově, co je naproti Máji šikmo přes křižovatku. Z okna jsme mohli pozorovat celý běh výstavby. Bylo to náramné divadlo. Celá Praha chodila se koukat.

Obchoďák totiž stavěli Švédové. Přivezli švédské stroje i švédské dělníky. Byli mladí, veselí, měli jste dojem, že je to sportovní soustředění. V modrých overalech, žluté přilby na hlavách. Kmitali od rána do pozdního odpoledne, na oběd chodili do nedalekých hospod, do Smíchovského sklípku, k Ježíškovi, k Šupům a tak dál, tam se na ně lepila děvčata známá z podniků jako byl hotel Jalta nebo hotel Ambasador. Ale s pauzami to nepřeháněli. Najíst se a šup zpátky na stavbu. Na chodnících stáli lidé a žasli: takhle se pracuje v tom kapitalismu!

Aby bylo jasno, pracovali asi tak, jako se dnes pracuje všude na soukromých stavbách, kdežto my byli zvyklí na to tempo práce, které dnes vidíte na všech státních stavbách. Tempo, nasazení, pečlivost – to vše budilo úžas. Když například přijela míchačka s betonem, beton z ní nevykládali,. dokud na vozovku nerozprostřeli plachtu. Samozřejmě modrou. O tom se mluvilo od Vršovic do Libně. Byla to taková malá ideologická diverze, tak se tomu říkalo, dnes by to byl akt hybridní války.

Našinec žasl, záviděl a taky se trochu hanbil. S výjimkou Velikonoc, přesněji pár dnů po svátcích. Oni totiž měli Švédové pauzu, jeli na svátky domů, míchačku strčili do ohrady a přikryli plachtou. Tou modrou. Když se vrátili zjistili, že ji zapomněli vymýt, takže z ní sbíječkami dolovali zatvrdlý beton. To byla úleva! Nejsou to nadlidi! Je to jako u nás, říkali jsme si a vraceli se k socialistické práci.