Se vším, co autor ve svém článku o euthanasii napsal, bezezbytku souhlasím. Vždy se budou střetávat názory euthanasii schvalující a názory euthanasii odmítající. Důvod je prostý. Je to pouze věc názoru a pro každý názor je možno nalézt pádné argumenty pro i proti. Nestydím se za to, že jsem proti uzákonění euthanasie. Když si představím, že by v tomto našem značně chaotickém společenském a právním systému, kdy si každý šikovný právník dokáže paragrafy zkroutit tak, jak potřebuje, došlo k legalizaci euthanasie, tak tedy pánbůh s námi a zlý pryč. Trvám na tom, že euthanasie je opravdu, ale opravdu to poslední, co by měli naši zákonodárci řešit. Ať se k tomuto tématu vrátí, až zde nastane právní, ekonomický a vůbec společenský ráj a oni už nebudou mít do čeho píchnout. Možná, že někdy v budoucnu – a jsem si zcela jist, že já se toho nedožiju – se stane společnost tak moudrou a osvícenou, že řešení problému euthanasie samo od sebe vyplyne „jako volej na vodu“ a nebude co řešit. To je ale v tuto chvíli pouhá utopie nebo alespoň námět na sci-fi povídku (co vy na to, Astone?). Zkrátka já v této chvíli spolu s Ondřejem Neffem říkám uzákonění euthanasie jednoznačné NE.

Dovolím si ale ocitovat z jeho článku úryvek:

„Je prokázáno, že posloužil (Jack Kevorkian alias doktor Smrt ) třem lidem, kteří byli zcela zdraví. Je zřejmé, že v mnoha případech hrál rozhodující roli psychický, nikoli fyzický stav.“

Nejsem s detaily těchto skutečností podrobně obeznámen, ale považuji za velmi nepravděpodobné, že by o euthanasii požádal jedinec jak tělesně, tak i duševně zcela zdráv. Ostatně na to poukazuje zmínka o „rozhodující roli psychického stavu“. Znovu opakuji, že neshledávám ani alteraci psychického, ani alteraci somatického stavu pádným zdůvodněním euthanasie, nicméně autorův text navozuje – možná neúmyslně – jakousi protikladnost, řekněme dichotomii psychického a somatického. Rád bych se mýlil, ale z citovaného cítím skoro až zlehčování psychického dyskomfortu ve srovnání s tělesným strádáním. A to je něco, s čím nemohu souhlasit a na co cítím potřebu poukázat.

Zkrátka psychicky trpící člověk navzdory absenci jakékoli tělesné nemoci v žádném případě není „zcela zdravý“. Těžko může někdo (včetně mě), kdo neprožil vážnou duševní chorobu, referovat o intenzitě trýzně příznaků takového onemocnění. Ale z toho, co víme, snad lze vysoudit, že duševní bolest je přinejmenším stejně nepříjemná a nejspíš asi mnohem nepříjemněji vnímaná než bolest tělesná. Ne náhodou, bohužel, daleko častěji končí sebevraždou lidé duševně nemocní, zatímco ti, kteří trpí jakkoli intenzivně po stránce tělesné, odcházejí dobrovolně ze života spíše sporadicky.