Rozhovor s Robertem Woodwardem, který spolu s Carlem Bernsteinem v roce 1972 odhalil praktiky Nixonovy administrativy, kvůli níž se skupina lidí vloupala do sídla Demokratické strany ve Washingtonu. Lupiči byli zadrženi s větším množství peněz, odposlouchávacím zařízením a další zpravodajskou technikou. Na základě investigativní práce těchto dvou začínajících reportérů soudce již v lednu následujícího roku odhalil vazby mezi lupiči a FBI a CIA a výborem pro znovuzvolení prezidenta Richrda Nixona. V roce 1974 pak musel Nixon odstoupit z postu prezidenta. Aféra se podle budovy, v které měla Demokratická strana sídlo a která majestátně trůní dodnes na břehu řeky Potomac, jmenuje Watergate. Posluchači si mohou vzpomenout na film Všichni prezidentovi muži, který byl natočen podle této události a v němž novináře Woodwarda hrál Robert Redford. Rozhovor se objevil v magazínu Le Monde ku příležitosti vydání jeho nové knihy Obamovy války a u nás ho tento týden přetiskly Literární noviny.

Čím vás tento rozhovor zaujal?

Několika momenty, které přímo navazují na debaty, jež se u nás vedly po zveřejnění nahrávky rozhovoru s Jaroslavem Škárkou z Věcí veřejných v Respektu o tom, že poslanci za tuto stranu jsou placeni za loajalitu od Víta Bárty: aby neprozrazovali nekalé praktiky ve financování této strany. Pan Woodward říká: "Výraz "off the record" je úsměvný, ...vždyť je tak snadné běžet si informaci potvrdit někam jinam." Přesně tohle Respekt přece udělal a tajnou nahrávku zveřejnil až poté, co si informaci potvrdil z jiných zdrojů. Důležité pro novináře zároveň bylo, že informaci řekl pan Škárka omylem a že odmítl odhalit fiktivní sponzory. Pro redakci nepředstavoval zdroj, který se jim s něčím důvěrně svěřil a zveřejnění omylem získaných informací bylo ve veřejném zájmu. Problematické by mohlo naopak být v tomto kontextu zveřejnění tajné nahrávky Kristýny Kočí, která byla redakci Týdne dodána a zveřejněna, protože tím se stala redakce součástí hry uvnitř strany Věci veřejné, kterou neměla pod kontrolou. Redakce byla jen nástrojem cizí vůle. Jenže jak řekl Respektu profesor Melvic Mencher z Kolumbijské univerzity: V novinařině platí jen málo absolutních pravd. Pravda také je, že časté schůzky slečny Kočí s panem Tluchořem představovaly důležitou informaci.

A další moment, který vás v rozhovoru s kolegou Woodwardem zaujal?

Ten se týká znepokojivé zprávy generála McChrystala o situaci v Afghánistánu z roku 2009, který Woodwardovi dodal tajný zdroj. Po přečtení, ač měla šedesát stránek, se Robert Woodward i šéfredaktor The Washington Post domluvili, že dokument druhý den zveřejní, protože to je ve veřejném zájmu. Novinář to předem sdělil jak svému zdroji, tak Bílému domu i Pentagonu. Vznikla z toho, jak o tom Woodward hovoří, ostrá debata, ale zpráva byla zveřejněna: domluvili se jen na tom, že ze zprávy vypustí čtyři slova a pak ji Pentagon vyjme z utajovaného režimu. Nikdo vojenskou policii do redakce neposlal, aby zabavil kopii, podle které by se dalo zjistit, odkud dokument unikl. Ani Roberta Woodwarda nikdo nevyslýchal jako našeho reportéra Karla Rožánka. Takový ministr by okamžitě musel ve Spojených státech odstoupit.

A ještě tam bylo něco, co vás silně zaujalo?

Ano, a sice sdělení, že prezident či kandidát na prezidenta nemá žádné soukromí a nesmí lhát, nebo jak se u nás říká eufemisticky, nesmí mystifikovat. A protože u nás není prezidentský systém, totéž platí i na předsedu vlády a vlastně vůbec na všechny vrcholné politiky. Woodward to odůvodňuje tím, že pravda, kterou je nám politik povinován, je pilířem jeho morální autority. On doslova říká: Prezident má povinnost říkat lidem pravdu. U nás to někdy vypadá bohužel opačně, že se od lidí vyžaduje, aby za pravdu považovali to, co říkají vrcholní politici, a to je samozřejmě fatální omyl. Tak se myslí jen v totalitních či postotalitních režimech.

Autor je novinář a spisovatel