Uprchlík před komunismem Petr Hrubý začal na univerzitě v australském Perthu v roce 1971 přednášet historii, politologii a mezinárodní právo. Rychle zjistil, že pro spoustu studentů i některé kolegy jsou komunistické myšlenky přitažlivé. Toužili po systému, kde by vládla spravedlnost, rovnost a láska. Hrubý tyhle iluze studentům bořil. Když jim vyprávěl o milionech Stalinových obětí, jedna dívka se rozplakala, protože jí bral modlu. V Austrálii byla silná levice včetně komunistické strany. I o tom Petr Hrubý píše v knize Nebezpeční snílci s podtitulem Australská levice a Československo. Soustředil se v ní na příběhy komunistických špionů v Austrálii a na snahu o komunizaci tohoto světadílu.

Význam Austrálie pro Sověty jednou vysvětlil vedoucím československým funkcionářům tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov: „Soudruzi, chápu váš dojem, že Austrálie pro vás není důležitá. Musím vám však povědět, že se mýlíte a že musíte sehrát důležitou roli v našich operacích proti této zemi. Musíte pochopit, že chceme-li kontrolovat Asii, musíme napřed kontrolovat Austrálii.“

Vzhůru do archivů

Před cestou do Prahy v polovině devadesátých let dva kolegové Petru Hrubému navrhli, aby v rodné zemi zapátral v archivech, zda v Austrálii nepůsobili vyzvědači z Československa. Poskytli mu jména necelých dvaceti podezřelých osob. Po příjezdu se Hrubý vydal za vedoucím archivu ministerstva vnitra Janem Frolíkem. Ten mávl rukou: tahle jména nezná... A aby to zvědavému Čechovi z Austrálie dosvědčil, vzal ho k počítači se seznamem agentů Státní bezpečnosti. Okamžitě narazili na jméno Iana Milnera. A potom i na jeho dvě manželky – obě byly agentkami.
Téma Hrubého chytlo. Docházel nejen do archivu ministerstva vnitra, nýbrž i do archivu ministerstva zahraničí a do Národního archivu. Bádal rovněž v archivech australské vlády a tajných služeb, stejně jako v tajných archivech amerických, byť – posteskl si – všechny stránky mu k přečtení nedali nikde. Samozřejmě do archivů KGB nemohl nahlédnout. Nicméně informace poskytnuté Vladimirem Petrovem, sovětským diplomatem-vyzvědačem, který se v roce 1954 odmítl vrátit domů, požádal o azyl a prozradil vše, co věděl, ukázaly dost podrobností. A hlavně jeho odhalení tehdy vyburcovala kontrašpionážní služby Austrálie a Nového Zélandu k obraně, protože do té doby sovětské nebezpečí podceňovaly.

Hlásíme těžbu uranu

Hrubého zjištění byla jednoznačná. Českoslovenští diplomaté akreditovaní v Austrálii byli buď přímo vyzvědači placení ministerstvem vnitra, nebo se aspoň důvěrně stýkali s důstojníky sovětské KGB. Rovněž měli úzké styky s funkcionáři tamní komunistické strany. Není divu, že je australská kontrašpionáž odposlouchávala a nejednou i sledovala.
Českoslovenští diplomaté se snažili – ostatně jako ve všech zemích – navazovat kontakty s uprchlíky a získávat od nich informace. Posílali domů i zprávy strategického významu. Například obchodní zástupce Zdeněk Žižka referoval v lednu 1954 o chystané zkoušce vodíkové bomby. Generální konzul Miroslav Jandík hlásil v září 1957, že tam bylo v posledních třech letech otevřeno 73 nových ložisek uranu – suroviny pro atomové zbraně.
Čtvrtinu knihy Nebezpeční snílci autor věnoval Milnerovi, který působil za války jako vládní úředník. Nejprve dodával tajné zprávy a dokumenty Sovětům, později i československé špionáži. Když mu hrozilo prozrazení, zachránil se útěkem do Československa. Tady přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a působil jako agent kontrarozvědky proti občanům západních států i svým českým kolegům.

Dva příklady

Z Austrálie – stejně jako z dalších západních zemí – si přijížděli do Československa odpočinout mnozí komunisté, odborářští funkcionáři a levicoví politici. Hostitelé jim vše hradili. Návštěvníci se odvděčovali tím, že v rozhlasu a na tiskových konferencích pomlouvali své mateřské země, případně hostitelům přinášeli z domova různé intimní informace. A někdy se rovněž domlouvali se Sověty na akcích proti svým vládám.
Například vedení australské komunistické strany chtělo v létě 1949 vyhlásit generální stávku, během níž by bojůvky dělníků vyhodily do povětří železniční tunel a způsobily v Sydney chaos, který by vedl k převzetí vlády. Naštěstí tehdejší premiér povolal proti stávkujícím armádu a současně veřejnosti vysvětloval, že Komunistická strana Austrálie se kvůli cizím zájmům snaží zničit demokracii.
Podruhé hrozil komunistický puč v roce 1954, kdy se chystal ujmout vlády labouristický premiér Evatt, který měl mezi svými poradci řadu sovětských agentů. Volby prohrál proto, že právě vrcholila aféra defektora Petrova, jemuž chtěla sovětská tajná služba unést manželku – voliči raději hlasovali pro konzervativce.
Toto i leccos dalšího Nebezpeční snílci důkladně objasňují. Jsou ve zdejším publikačním kontextu zatím jedinečným pohledem na snahu československých tajných služeb a zčásti i KGB o ovládnutí jedné konkrétní západní země, v tomto případě i jednoho světadílu – Austrálie.

***
Petr Hrubý NEBEZPEČNÍ SNÍLCI Australská levice a Československo Přeložili Petr Hrubý a Libuše Kodešová. Stilus Press, Brno 2007. 476 stran, náklad neuveden, doporučená cena 333 korun.


Kdo je Petr Hrubý
Narodil se roku 1921 v rodině pražského živnostníka, před únorem 1948 studoval na FF UK; v létě onoho roku emigroval. V Ženevě pečoval o děti ze zemí poškozených válkou. Postupně studoval na několika univerzitách, pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, učil v USA němčinu a francouzštinu, prodával asijské kuriozity, pracoval u letecké společnosti, vyučoval americké vojáky dějinám, zahraniční politice a právu, na Ženevské univerzitě získal doktorát z mezinárodních vztahů. Na tři desetiletí zakotvil v Austrálii. Posledních sedm let pobýval v Praze, letos v březnu se odstěhoval k dceři do USA.
Kromě knihy Nebezpeční snílci vydal v Česku publikaci o vztahu českých spisovatelů a komunismu Osudné iluze (2000) a před vydáním má titul o roli komunistických intelektuálů v Československu. Chystá se k sepsání historie časopisu Skutečnost, který spoluvydával po únoru 1948 v Ženevě; šlo o kulturní revui mladých exilových intelektuálů

Vyšlo v MFD, příloha Kavárna, 16.6.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz