Věřte – nevěřte, ale Petr Hájek (*1951), dnes zástupce vedoucího kanceláře prezidenta pro oblast komunikačních a kulturních strategií, přichází od listopadových událostí v roce 1989 se svým teprve prvním knižním projektem. Už titulkem má přitáhnout čtenáře „Smrt ve středu“ (Nakladatelství Dokořán, 256 stran), ale míněna není „ona s kosou“, ani ne den v týdnu, ale jde o jakousi „politiku středu“ na naší politické scéně, jaký snad ani neexistuje. Odtud by podle autora mohla přijít smrt pro pravolevé tendence, asi jako ve vyspělé Evropě, kde vítězí chvályhodná odbornost. Ta není ani levicová, ani pravicová. Ostatně současná vláda odborníků mu dává za pravdu… Přišla jakoby na zavolanou?

Dobrá – první knížka, ale my víme o autorově plném polistopadovém nasazení, když z rodinného týdeníku Květy odešel okamžitě založit časopis Reflex, který vedl po několik let, nato stál u zrodu reklamní agentury, zkoušel to s pravicovým deníkem a když ho nadzdvihnul „sarajevský atentát“, nabídl spolupráci pro následné kampaně Občanské demokratické straně. Na konci let devadesátých hned po zvolení Václava Klause prezidentem republiky se stal jeho poradcem, ujal se řízení tiskového odboru jeho kanceláře, byl jeho mluvčím.

Podle Petra Hájka žijeme čím dál víc v jakési virtuální realitě, pochybujeme o všem, (De omnibus dubitandum – prohlásil už dávno Aristoteles), odehrál se hrůzný útok 11. září 2001 tak, jak jsme ho viděli v televizi (druhý výstřel z Aurory či obrana, agrese, nebo něco zcela nového?), proč věřit mesiáši Obamovi (zpravodajské hry, nebo urážka amerického prezidenta na Pražském hradě? Nebo jinak: Obama nezklame, protože nepředstavuje naději – proto mu asi dali nyní Nobelovu cenu za mír), není projekt Evropské unie ve skutečnosti pokračováním staré imperiální politiky a s pomocí středové mystifikace přípravou Čtvrté říše? (Nemarxisté všech zemí, spojte se! Tisíciletá říše socialismu - naše cesta a náš cíl!)

V knize došlo i na nenápadný půvab AIDS demokracie, na vysvětlování pojmů spojených s mediální indoktrinací, kdy se může průměrný zaměstnaný člověk stát nesvobodnou manipulovanou „zombií“, myslící a tančící podle cizích not, a co to jsou vlastně média, působící na ztrátu identity a krizi důvěry, jaké jsou invalidní údy mediálního těla postdemokracie? Dojde i na zakladatele bolševismu v kapitole Muzikál na osvědčené leninské libreto, na lesk a bídu publicistů a mediální prostituci bez kondomu, nelze přece vynechat Václava Havla s jeho „sametovostí“, kterou vyvážel jako virtuální zboží vysoce poptávaného příkladu „nenásilné změny režimu“. Závěrem přichází autorovi na pomoc G. B. Shaw spojený s citáty Hájkova chlebodárce, ale najdou si tu své místo od Caesara počínaje přes Napoleona až po Hitlera a Stalina nekonče, protože tu je ještě Mirek Topolánek, který jak známo „chce Evropu, a všimněte si, že zcela záměrně neříká Evropskou unii, nýbrž Evropu národních států“).

Aby dokázal Petr Hájek zamotat hlavu čtenáře dokonale, objevuje Ameriku za časů úpadku, a na závěr se ještě zeptá: komutalismus nebo kapimunismus? Vybermež si!

Kontroverzností Petr Hájek oplývá téměř dokonale, zahrává si nebo chce vyvolávat spory v naší společnosti, jde mu o výměnu názorů či slovní utkání a hádku? Což o to, čtou se ty jeho prostoduché věty s velkou obezřetností, co si však o takovém autorovi myslet, vlastně o jeho myšlení? Nejlépe to vystihuje odstavec knihy téměř na jejím konci. Zní doslova:

„S budovatelskými písněmi na rtech se stěhujeme ze starého privátního rodinného domku do nablýskaného „komunálního bytu“ Evropské unie. Má společnou kuchyň, sociální zařízení i koupelnu a ložnice v něm nelze na noc zamknout. Chtěli jsme to, protože je to údajně racionálnější a bezpečnější bydlení. Pouze se v tom nedá svobodně žít.“

Zástupkyně vydavatele na pražské autogramiádě knihy uvedla, že to neměli s autorem jednoduché, nakonec i on připustil, že některé důkladné škrty knize prospěly. Na otázku, proč ani jednou necituje T. G. Masaryka - našeho státníka, jehož znal celý svět a jehož myšlenky humanitní demokracie, morálky a náboženství jsou nadále živé, Petr Hájek odpověděl, že TGM je velmi sporná postava, jeho zásluhy jsou obrovské, jeho pojetí demokracie je však úpadkové, vždyť za doby jeho prezidentování byly čtyřikrát volby a vystřídalo se celkem 18 vlád, nemá už dnešku co říci…

Vida, znovu veletoč, jaký provedl jeho pan prezident, když podobnými slovy v roce 2001 v Míčovně Pražského hradu hovořil o TGM a po několika málo letech ve Španělském sále téhož Hradu 13. září 2007 u příležitosti 70. výročí úmrtí TGM doslova řekl: „V mnoha směrech byl Masaryk politikem z dnešního pohledu moderním.… Dnes v Evropě dominují snahy o co nejrychlejší politické sjednocení celého kontinentu. I v tom je Masaryk inspirací. Měli bychom ho ale studovat pozorně… poučit se z minulosti a – v zájmu svém i v zájmu Evropy – bránit opakování jevů, proti nimž Masaryk s takovou jasnozřivostí bojoval.“ Cituji z 80. čísla ČASu, jehož jsem byl tehdy vedoucím redaktorem a pan prezident byl tak laskav a poskytl nám svůj projev v předstihu.

Vychován v Masarykově republice, zakladatel ilegálního seskupení „Masarykova kulturní generace“ v době války, vyhozený pro své názory z Mladé fronty na začátku 50. let, po listopadu 1989 člen Masarykovy společnosti a Masarykova demokratického hnutí, nemohu jinak, než poměřovat četné jevy a problémy současnosti právě „jasnozřivým“ Masarykem. Nejsem naštěstí sám. Přečetl jsem už mnohé, proč ne tedy i Petra Hájka? Ale to je asi tak všechno.