Novinář a spisovatel Jiří Lederer kdysi dávno vydal České rozhovory. Bylo to ještě v době vlády jedné strany a bylo z toho trochu dusno, neboť Jiří Lederer zpovídal lidi, kteří si za vlády jedné strany nesměli (alespoň veřejně) ani pípnout.

O něco později vyšly v Německu (v tom ošklivém, imperialisticko-revanšistickém, neboli spolkovém) České rozhovory ve světě. Ty sepsal novinář a spisovatel Karel Hvížďala. Krátce po pádu vlády jedné strany vyšly znovu, tentokráte v srdci Evropy. A teď vyšly potřetí.

Karel Hvížďala na rozdíl od Lederera zpovídal lidi, kteří se rozhodli, že s marasmem vlády jedné strany už nechtějí mít nic společného a že je baví mít možnost pípat si kdykoliv, cokoliv, kdekoliv a jakkoliv se jim zlíbí, ať už se to soudruhům z vlády jedné strany v Praze líbí.

Další rozdíl: Lederer si se svými zpovídanými povídal z oka v oko. Hvížďalovi zpovídaní, rozprostření po celém širém světě, si s autorem povídali písemně. I v případech, že někteří zpovídaní žili Hvížďalovi na poměrný dosah, přímo v onom ošklivém, imperialisticko-revanšistickém, neboli spolkovém Německu, volil autor písemné dorozumívání. Bylo to logické, neboť to bylo férové: všichni dostali stejnou možnost.

Proč si ale Hvížďala přidával práci, aby připravil třetí vydání svých rozhovorů? A že si tím opravdu přidal práci: rozhovory jako takové zůstaly (pochopitelně) beze změny, úvody k ním ale musely doznat změn: několik zpovídaných v době mezi druhým a třetím vydáním opustilo toto slzavé údolí, na některé mezitím praskly nepříliš příjemné příhody z jejich předchozích životů, někteří se přestěhovali, případně začali působit jinde, než působili v době, kdy odpovídali na Hvížďalovy otázky.

Odpověď: už proto, že se Česká republika v těchto měsících a letech nachází na křižovatce a bude stačit velice málo, aby se dějiny opakovaly, komunisté byli (zcela dobrovolně) zvoleni a nad středoevropskou kotlinou by se opět rozprostřel marasmus té zhovadilé (a zločinecké) ideologie.

Jestli tahle předpověď přijde některým čtenářům za příliš zrůdně pesimistickou, co asi řeknou na to, že bývalý komunistický žalářník, pověstný svojí láskou k násilí vůči vězňům, zvláště těm politickým, donedávna seděl v české sněmovně a posílal ty, kterým se to nelíbí, tam, kam chodívával císař pan pěšky?

Čili: vydat tyhle rozhovory jako svého druhu memento je více než důležité.

Kolik osobností Hvížďala oslovil, to ví jen on sám. S odpovídáním jich souhlasilo dvacet. To je ovšem zatraceně zajímavý vzorek. Už proto, že si Hvížďala vybíral mezi lidmi, kteří se tak nebo onak zapsali do dějin české kultury (věda je součástí kultury). V převážné většině se ti odpovídající zapsali právě tím, že psali. Stejně, je to ohromně zajímavé, jaký význam, někdy až nepřiměřený (alespoň pro nezasvěcené oko), mají čeští umělci (spisovatelé a v těsném závěsu za nimi herci) pro české dějiny. Jistě, jistě, hollywoodští herci jsou v posledních letech slavní hlavně tím, že kecají do věcí (a o věcech), o nichž nemají ponětí, a někteří čeští autoři (ale i jiní umělci) by se měli stydět, že (kupříkladu) nepřiznali vyslovený střet zájmů, když před několika málo lety bránili zaměstnance televize, aniž by řekli, že právě za přispění těchto zaměstnanců si přišli na takové či onaké částky.

Všichni zpovídání dostali základní otázky. Od jak se máte, k zajímavé předtuše, že spisovatel se vlastně obnažuje před čtenáři jako děvka, ale že i ty příslušnice odborů erotických pracovnic si nechávají něco pro sebe, včetně, světě div se, lásky, a co tomu říkají tázání. Ode všech se chtělo, aby napsali, co si mysleli, když četli po-chartovní (a udajně protichartovní) prolhášení Bohumila Hrabala, o němž se mnozí domnívali, že si zkusil vykoupit vydávání svých děl v tehdejším Československu.

Tady pozor: slůvko prolhášení je tu záměrně. Jak si kdysi všimli Zdena a Josef Škvorečtí, v souvislosti právě s tím, co se dělo kolem Charty, je vytvořil pan Jan Werich a řekl jím vše.

K obecnějším otázkám patřila i ta, zda by se zpovídaný chtěl někdy vrátit do Československa, zda sleduje současnou českou tvorbu (převážně literární) a co si o ní myslí.

Pochopitelně, na základě toho, jak ten který zpovídaný odpověděl, následovaly doplňující otázky.

Někteří ze zpovídaných odpovídali s viditelnou neochotou, až si čtenář někdy říkal, že nechápe, proč se vlastně pustili do odpovídání. Jiní zajímavě nesouhlasili s některými z Hvížďalových otázek a svůj nesouhlas dávali najevo s živostí jim vlastní.

Nejvíc nesouhlasu bylo s otázkou, která předpokládala, že autor je vlastně děvka prodejná.

Nejvíc rozporů bylo kolem Hrabalova prolhášení (či spíše rozhovoru). Stalo se toto: Hrabal tehdy poskytl rozhovor komunistickému plátku jménem Tvorba. Vyjádřil se, že nemá vůbec nic proti socialismu a bude zcela určitě volit kandidáty Národní fronty (jako kdyby tenkrát mohl volit jiné). Dodal, že své kandidáty zná, neboť se s nimi pravidelně schází v hospodě. V podstatě zoufalý pokus nakrmit vlka tak, aby koza zůstala celá.

Zde je nutno se pozastavit.

Totiž: mnozí Hvížďalovi odpovídající Hrabalovo vyjádření považovali za odmítnutí Charty (i chartistů). Většina odpovídajících uvedla své odpovědi sdělením, že vlastně nemají z bezpečí své emigrace právo posuzovat jakkoliv jakékoliv chování kohokoliv, kdo buď chtěně, nebo nechtěně zůstal v Československu. Jenže pár odpovídajících při té příležitosti nejen pomluvilo Hrabala, oni také, když už se tak pěkně rozjeli, namydlili záda režiséru Miloši Formanovi. Ten totiž nejen přivezl do Prahy koncem sedmdesátých let minulého století svoje podání amerického muzikálu Hair, aby ten film předvedl kamarádům (v poměrně uzavřené premiéře, pokud si vzpomínám, v kině 64 U Hradeb), ale dokonce poskytl dva rozhovory. Jeden komunistické nestvůře a jednookému ničiteli všeho zajímavého kolem československé kinematografie Janu Klimentovi z Rudého práva, druhý pak reportérovi Mladého světa Jiřímu Janouškovi (ten rozhovor pak ale vyšel někde jinde, tuším, že v týdeníku Kino). Mimochodem, zmiňovaný Janoušek se s Formanem bavil mnohem zasvěceněji než ideologicky všeho schopný (ale jinak všeho neschopný) Kliment. Možná proto, že Janoušek je absolventem filmové publicistiky na FAMU. Nemluvě už ani o nadání.

Forman se tedy bavil s bolševikem Klimentem a ani se nepozastavil nad tím, že Janoušek se přiženil do rodiny tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala. Mimochodem, kdyby ti kritici znali pannu nevěstinku Evu, sami by si dali říci, a ne, že ne. O něco později pobyl Forman nějaký čas v Praze, když tam natáčel části jednoho z nejlepších filmů v dějinách (Amadea), a to mu jeho kritici také nedokázali odpustit. Už proto, že našli v rozhovoru s Klimentem nepříliš zakrytý útok na bývalého stalinistu, později rádoby pokrokáře, redaktora a komentátora A.J. Liehma, který v době, kdy Forman hovořil s Klimentem, působil v římském vydání Listů a světu se představoval jako jediný zasvěcený znalec moderního českého umění jako takového, a moderního českého filmu zvláště.

Co z těch útoků vyplynulo? Hlavně tolik, že asi opravdu je něco na tvrzení, že závist sice kvete po celém světě, ale její české podání že se vymyká všemu pochopitelnému (i nepochopitelnému). Forman dokázal něco, co oni ne. To se neodpouští.

Tyhle části jsou zajímavé nejen proto, že leccos říkají o těch, kteří ty útoky pronášejí, ale i o Hvížďalovi, který (jako správný novinář) nechal své zpovídané říci vše, co měli na srdcích i na myslích. Zda s nimi souhlasil, je lhostejno. Nechal je promluvit.

Knížka, kterou vydala Mladá fronta, se dobře čte nejen kvůli jejímu obsahu, ale také proto, že ji (již tradičně) typograficky upravila Clara Istlerová, která je v tomto oboru lidské činnosti umělcem zcela mimořádným.

Jedna ze základních otázek, které kniha klade, je, zda měla emigrace už tenkrát nějakou úlohu v dalším vývoji československé společnosti, a zda ji mít měla. Z ní plyne celá logicky otázka, zda ji má (a má mít) dnes. Čili: nejde o pouhé připomenutí minulosti, té minulosti, na niž mnozí dnes začínají ku své škodě zapomínat, ale také o otázku: co a kdo je národ? Vědí to obyvatelé středoevropské kotliny? Nevědí?

Další (nevyslovená) otázka je ještě závažnější. Týká se úlohy tzv. intelektuálních elit ve společnosti. Karel Hvížďala je pevně přesvědčen, že národ takové elity potřebuje, že se bez nich neobejde, a dost silně lituje, že český národ těch elit nepobral dost na to, aby mohl kráčet s důvěrou ke šťastnějším zítřkům.

Někteří ze zpovídaných jsou zcela zřejmě podobného názoru.

Ne, že by to bylo rozhodující, ale dosud nikdo nedokázal definovat úplně přesně, co to vlastně je, taková intelektuální elita. Jak se může jedinec stát jejím členem? To si podá přihlášku a když bude mít zatracené štěstí, výkonný výbor intelektuální elity ji probere (a, v lepším případě, schválí) ještě za jeho života? Patří k elitě, kupříkladu, přesvědčení, že všichni její členové musí být jednotní ve svém názoru, jděme rovnou k věci, na Evropskou unii? A ten, kdo si dovolí (ba co, přímo troufne) vyjádřit pochyby, si nezaslouží nic jiného než být vařen v Papinově hrnci za zvuku zubních vrtaček (ukradeno od Jaroslava Haška) ve třetím oddělení pekelném, hned vedle turniketu?

Tohle všechno jsou důležité otázky. A tahle knížka může čtenářům pomoci v hledání odpovědí.

Už proto byste si ji měli nejen pořídit, ale i přečíst.