Není to úplně běžné, ale i soudci se někdy dostanou před soud a necítí se asi při čekání na rozsudek o nic lépe než jejich obvyklí "zákazníci". Častějším případem než trestní stíhání soudců bývá řízení před kárným senátem Nejvyššího správního soudu.

Ve čtvrtek 20. června 2013 zde proběhlo jednání, které se v případě vyhovění kárné žalobě mohlo stát průlomovým, ať již v dobrém či špatném smyslu. Jako kárná žalobkyně se osobně předvedla předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Obžalován byl Ondřej Lázna, soudce Obvodního soudu pro Prahu 10, zastoupený obhájcem Pavlem Zelenkou, soudcem Vrchního soudu v Praze. Svědkem-poškozeným byl Jiří Fiala, předseda občanského sdružení K213, známý bojovník za práva otců, který se občas v boji proti skutečnému či domnělému justičnímu bezpráví dopouští v prostorách soudů různých výtržností, při nichž dochází i k fyzickým střetům. Obvykle ho k soudu doprovází skupina obdivovatelů, kteří svým vystupováním dodávají jeho kouskům větší důraznost.

Soudce Ondřeje Láznu postihla nepříjemnost v podobě přikázání případu konfliktu Jiřího Fialy s justiční stráží. Když 3. října 2012 dospěl k ukončení dokazování a udělil obžalovanému poslední slovo, tento vyzval veřejnost, tedy tlupu obdivovatelů, aby povstáním hlasovala o jeho nevině. Pochopitelně všichni jeho lidé vstali a Jiří Fiala pak sdělil soudci, že veřejnost vynesla rozsudek, pan soudce si může psát, co chce, jeho to nezajímá a odchází. S těmito slovy opustil soudní síň i s obhájcem. Předseda senátu vyhlásil přestávku na poradu senátu před vyhlášením rozsudku.

Jiří Fiala se ale skutečně k vyhlášení rozsudku nedostavil, nepřišel ani jeho obhájce. Posunutí začátku jednání o 20 minut na tom nic nezměnilo. Po poradě se senátem pak pan soudce vydal na rebelanta zatykač. Postaral se mu tak o nocleh v cele. Nenašel jiný způsob, jak zajistit vyhlášení rozsudku, tedy jak ukončit řízení. Při vazebním jednání soudu pak Jiří Fiala projevil přání, aby byl rozsudek vynesen v jeho nepřítomnosti. Byl okamžitě propuštěn na svobodu a dále se stalo podle jeho přání.

S vývojem událostí ale nebyl spokojen, což projevil stížností na postup soudce, s kterou se ztotožnila předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Podala na soudce Ondřeje Láznu kárnou žalobu, v které mu vytkla nepřiměřené použití prostředků trestního práva k uhájení jeho autority. Tvrdila, že nebyl žádný důvod domnívat se, že se Jiří Fiala bude skrývat, takže zatykač a uvalení vazby byly nadbytečné. Soudce měl použít jiných prostředků: uložit pořádkovou pokutu či poslat obžalovanému obsílku na nové jednání. Nebyl prý žádný důvod pro omezení osobní svobody obviněného. Paní kárná žalobkyně velkoryse přehlédla skutečnost, že Jiří Fiala svým chováním ze dne 3.října 2012 naplnil skutkovou podstatu přečinu pohrdání soudem dle §336 zák. č.40/2009.

V tom spočívá průlomovost jejího přístupu ke kárné žalobě. Kární žalobci běžně odmítají podněty ke kárnému stíhání soudců, jež se dají vyložit jako nesouhlas s procesním postupem soudu nebo s jeho rozhodnutím ve věci. Nespokojencům se obvykle sděluje, že soudcovská nezávislost je mimo jiné chráněna zákazem trestání za právní názor, i kdyby skutečně byl chybný. Ale Iva Brožová přistoupila k věci úplně jinak: podle jejího názoru nesprávné vyhodnocení situace, vedoucí k omezení osobní svobody pana obžalovaného, mohlo v tomto případě podlomit důvěru veřejnosti v nestranné a profesionální jednání soudu. Pan soudce měl podle ní zneužít vydání zatykače a uvalení vazby k upevnění své autority. Pro to vše na něj podala kárnou žalobu s návrhem na snížení platu o 30 % po dobu jednoho roku.

Její vystoupení v chládku klimatizované soudní síně bylo zvláštním zážitkem. Monitoruji často trestní řízení a jsem zvyklý naslouchat přednesům obžaloby různými žalobci. Obvykle se jedná o přehledné, srozumitelně podané seznámení s popisem skutku, jeho právní vyhodnocení a předložení návrhu na dokazování. V tomto případě jsem slyšel nevýrazný rétorický výkon, pronesený tichým vysokým hlasem, několikrát opakující stále stejné argumenty s umanutostí děcka domáhajícího se vydání oblíbené hračky.

Odpověď obhájce byla rázná a vůči paní kárné žalobkyni nemilosrdná: zcela selhala, když se pustila do kárného stíhání právního názoru soudce, a to ve prospěch stěžovatele, kterého obhájce označil za vulgárního lháře, dopouštějícího se násilí na soudních osobách, vyskakujícího z okna s odcizeným trestním spisem, pořádajícího výtržnosti v prostorách soudů. Podle jeho názoru, pokud jeho klient pochybil, pak pouze tím, že obžalovaného Jiřího Fialu nenechal ve vazbě až do odvolacího řízení.

Obžalovaný soudce vysvětlil v klidu, věcně, své počínání. Nedal najevo tíseň ani vzrušení.

Jiří Fiala jako svědek obžaloby nepochybně posloužil obhajobě tím, že popsal děj z 3. října 2012 přesně tak, jak se stal, a dal najevo, že své chování považuje nadále za správné. Potvrdil, že opustil soudní síň s úmyslem se nevrátit. Předvedl se jako člověk, který je sám sobě soudcem a jeho zmatené představy o právu stojí nad zákony.

Když paní kárná žalobkyně odpověděla na dotaz předsedy senátu, že nemá na svědka žádné otázky, připadala mi skleslá, jako by pochopila, že pokud měla do této chvíle naději na úspěch, po tomto vystoupení ji ztratila.

Po skončeném dokazování přišly na řadu závěrečné řeči, v nichž již nebylo řečeno nic nového. Jiří Fiala na jejich začátku opustil soudní síň. Jeho stoupenci ovšem zůstali.

Na rozhodnutí kárného senátu jsem čekal s napětím. Obecně bych uvítal, kdyby potvrdil použitelnost nástroje kárného řízení k pronásledování soudců za svévolné jednání, za poškozování práv stran řízení. Neztotožňuji se s názorem, že soudcovská nezávislost je synonymem přípustnosti svévole.

Na druhé straně bych nebyl potěšen odsouzením soudce Ondřeje Lázny, protože situace, kterou navodil Jiří Fiala použitím samozvané "poroty" a odchodem ze soudní síně, byla zcela neobvyklá, neexistoval vzor pro její řešení a soudce ji účinným způsobem jinak nemohl vyřešit. Kdyby uložil obžalovanému pořádkovou pokutu, ten by ji prostě nezaplatil. Na obsílku by nereagoval. Nařízení nového jednání s předvedením obžalovaného by se od zvoleného postupu podstatně nelišilo, ale bylo by zdlouhavější a výsledek by byl méně jistý. Soudce musel ukončení řízení vyhlášením rozsudku nějakým způsobem dosáhnout.

K Jiřímu Fialovi se zachoval laskavě intervenující státní zástupce, který proti němu nezahájil z úřední povinnosti trestní řízení pro pohrdání soudem podle §336 zák.č.40/2009 Sb.

Po dlouhé přestávce bylo v 15:30 jasno: kárný senát žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že při posuzování obvinění z kárného provinění, spáchaného uplatněním právního názoru, musí být kárný senát zdrženlivý, neboť nesmí jednat proti zásadě soudcovské nezávislosti. Zejména ale rozebral postup pana kárně žalovaného a rozhodl, že se nedopustil porušení zákona ani ustálené judikatorní praxe.

Rozhodnutí kárného senátu má význam přesahující rámec tohoto podivného kárného řízení. Nebyla totiž odmítnuta žaloba nevýznamného, nezkušeného kárného žalobce z nižších pater soudní soustavy, ale žaloba nejvyšší představitelky obecného soudnictví. Jinými slovy: předsedkyně Nejvyššího soudu ČR jako kárná žalobkyně zcela selhala. To by se profesionálce na tak vysokém stupni soudní hierarchie stát nemělo.

Paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR se mohla ostudné porážce snadno vyhnout. Před časem ji spolek Šalamoun vyzval k zpětvzetí žaloby z důvodů v podstatě shodných s odůvodněním rozhodnutí kárného senátu. Odpověď byly zdvořilá, ale jednoznačná: paní kárná žalobkyně trvala na svém. Správnost jejího uvažování ovšem prověřil kárný soud a vše vypadá jinak: není moudré podceňovat selský rozum laiků.

Nicméně její selhání je překvapující, protože donedávna věnovala prověřování kárných podnětů velkou péči a při jejich vyhodnocení někdy až nemístnou zdrženlivost. Ale již tím, že k podnětům vedla důkladné šetření, působila na justici výchovně. Zaujetí pro ochranu osobní svobody notorického výtržníka a narušitele důstojnosti soudního jednání se od jejího dřívějšího přístupu výrazně odchyluje. Je na místě otázka, co se s paní předsedkyní děje.

Podle mediálních zpráv paní předsedkyně rozhodnutí kárného soudu respektuje, ale obává se jeho důsledků pro praxi. Kupodivu se neobává důsledků své ochoty žalovat soudce Ondřeje Láznu za způsob, jakým čelil maření soudního jednání notorickým narušitelem důstojnosti řízení. Vzkaz z jejího postupu lze číst také tak, že výtržnictví v soudní síni, narušování důstojnosti řízení a jeho maření je dovoleno. Takto pochopený vzkaz paní předsedkyně může mít ten účinek, že soudce si brzy nebude v soudní síni jist svou osobní bezpečností.

Ostatně Fialovi obdivovatelé, kteří zůstali v soudní síni, její vzkaz pochopili správně: po odchodu senátu začali hulákat "fuj" a "hanba" a stěžovali si, že soudy nedbají zákonů a nikomu to nevadí.

Podle mého názoru soudci a státní zástupci mají být přísně trestáni za svévoli, za poškozování práv stran řízení, za jakékoli zneužití pravomoci. Jsem si vědom toho, že poměry v našem Absurdistánu jsou z hlediska plnění tohoto požadavku neutěšené. Ale přesto: k trestání se musí používat právní nástroje, nikoli hulvátství či násilí ze strany lidí, kteří jsou sami sobě soudci a své názory povyšují nad zákon.

Jednání paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR v kauze Jiří Fiala vs. Ondřej Lázna se navíc ostře odlišuje od běžné praxe kárných žalobců. Podílel jsem se na řadě pokusů o vyvolání kárného řízení se soudci, kteří úmyslně odmítli svědectví, o němž věděli, že zcela rozbije obžalobu, nebo zadrželi procesní podání, jehož projednání by jim zabránilo v odsouzení nevinného člověka. Vždy se kárný žalobce vymluvil na nepřípustnost trestání soudce za právní názor (jakoby funkce "pošťáka", doručujícího podání na místo určení byla uplatněním právního názoru) nebo odkázal na možnost zohlednění nepřístojnosti v opravném prostředku, v němž pak zohledněna nebyla. Vím o nevinných lidech, kteří kvůli takovým přehmatům maří život za mřížemi a není jim pomoci. Na pozadí obecné tolerance k takovým přestupkům proti soudcovské etice je zaujetí paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR pro ochranu pomyslných práv výtržníka Jiřího Fialy přímo ostudné.