Píše se rok 2008 a jsme v kanceláři nejmenovaného politika, který chce něco důležitého sdělit svým voličům. „Svoláme tiskovou konferenci, anebo obtelefonujeme spřátelené žurnalisty?“ ptá se svého poradce. Ten jen nadzdvihne obočí. „Zbláznil jste se? Ty pitomce už nikdo nebere vážně. Natočíme váš projev na video a dáme ho na YouTube.“ Už je to tak, rok 2008 bude ve znamení zvláštního spojení politiky a serveru YouTube, kterému někteří nepřesně říkají „internetová televize“. Od skutečné televize ovšem YouTube odlišuje fakt, že se na ni může nejen kdokoliv dívat, ale také zde kdokoliv vysílat.

Proč bude tak významný zrovna příští rok, když YouTube je už dva roky nejrychleji rostoucím internetovým serverem? Za prvé proto, že politikům všechno trochu déle trvá. A za druhé proto, že se příští rok uskuteční americké prezidentské volby. Podobně jako volby v roce 1960 vstoupily do historie coby první televizní, zapíšou se nadcházející volby do análů jako „první youtubové“.

Jedním z hitů loňského roku byl devadesátivteřinový klip. Hlavní roli v něm hraje Hillary Clintonová, která se v motorestu sejde se svým mužem Billem. Místo jídelního lístku listují seznamem písní z jukeboxu. Jde o to, jaký hit se stane tematickou písní prezidentské kampaně. A když jméno skladby má padnout, ozve se cvaknutí a objeví se černá obrazovka. Klip je parodií oblíbeného gangsterského seriálu Sopránovi. Je nejen vtipný, ale celkově chytře vymyšlený. Ukazuje oba manžele v sympatickém světle a případné zájemce nasměruje na oficiální web. Ale dozví se z tohoto klipu někdo cokoliv o politice Clintonové? Ani náhodou.

YouTube je takový mediální fastfood, který nabízí dobře vypadající, lehce stravitelná a přijatelně chutná jídla. Klasická zpravodajská média jsou naproti tomu jakési vybrané restaurace: podávají se v nich zaručeně kvalitní, předražené a někdy poněkud nestravitelné pokrmy. Chodí do nich jíst elita. Masy však krmí fastfoody. Neměli bychom je však podcenit, ono i vařit pro kvantitu chce určitou kvalitu.

Nepochybně to budeme moci posoudit i my v Česku. V právě končícím roce atakoval YouTube například Jiří Čunek. I pro něj by se nepochybně hodila nějaká gaunerská parodie, šéf lidovců však zvolil klasickou „televizní“ formu prohlášení odříkaného do objektivu. Ale nevadí, je to jen otázka času. Vsaďme se, že youtubová politika k nám už příští rok dorazí v plné síle i kráse.

LN, 2.1.2008

Autor je novinář