Vzpomínka na účastníky 1. světové války

Vyprávění Jaroslava Izáka z Petrovic
21. června 1915, boje u řeky Sán u města Ležajsk (dnešní Polsko)

…… Usínáme, polooblečeni ve stodole na slámě, strhané z doškových střech. Nad námi svítí hvězdy v místech, kde střecha stodoly zbavena krytu. Dýchá se těžce v dusné červnové noci. Mozek nevnímá dosud různé vnější zvuky... občasný praskot pušek a prskání „mašinkvérů“. Děla umlkla na blízké frontě. Těla tvého zmocňuje se bezstarostná dřímota. Ona, kterou jsme mívali, když po posičních bojích byli jsme vystřídáni a odešli do nedalekých dědin si odpočinouti a věděli, že po několik dní jsme v poměrně menším nebezpečí. Pomaleji a pomaleji pracuje mozek, až umlká v mrákotách spánku……………

Otevřel jsem oči. Strašlivé hučení děl mne probudilo. Jak vzdálené, rozpoutané živly přírody, tak hudba kanonů rozhučela se popůlnočním šerem měsíční noci. Znám již tyto neblahé příznaky… Zmizel klid bezpečnosti… Dívám se na měsíc. Je mi takový cizí. Nepatří již mně… Zpytuji svědomí… Uvidíš jej za 24 hodiny? Ležím asi půl hodiny a stále zírám na jasný kotouč průrvami v doškové střeše na nás se dívající. Kolem slyším klidné oddychování kamarádů. Žádný neprožívá to, co já. Všichni spějí klidně, bezstarostně. Myslím si: „Kolik z nás bude ještě dnes večer dýchati?“

K uchu dolehl dusot koňských kopyt. Zvedám se a vycházím ven. Kolem pádí jezdec v plném trysku směrem k plukovnímu velitelství. Vidím jej v šeru, jak seskakuje a mizí v baráku… Kurýr!!! Komedie a život začíná. Zařičela polnice… Alarm!!! Házíme na sebe výzbroj. Čekáme …….

Pamětní kniha „Sokola“ v Petrovicích. Jaroslav Izák. 1922. Výňatek, doslovný přepis.

Jedenáctého listopadu uplynulo 103 let od konce Velké války. Odhaduje se, že z historických českých zemí se tohoto konfliktu zúčastnilo 1,4 mil. mužů, z nichž přibližně 140 tisíc se domů nevrátilo.

Čas od času prohrabuji krabici se starými dokumenty a padne mi do ruky moje stále platná vojenská knížka z roku 1985. Dosud v ní mám vlepen mobilizační povolávací rozkaz, ve kterém mi armáda sděluje, že v souladu se zákonem č. 92/1949 se mám dostavit ihned ke svému mobilizačnímu útvaru. S sebou si mám vzít vojenskou knížku, občanský průkaz, řidičský průkaz a další oprávnění. Dále jídlo na jeden den, jídelní příbor a prostředky osobní hygieny, jmenovitě ručník, mýdlo, zubní pastu a kartáček na zuby. Z knížky visí na provázku moje „psí známka“ s vyraženým rodným číslem, to aby bylo jasné, komu patří onen zohavený kadáver, kdyby přišlo na věc.

Čas od času myslím na své dva pradědy z matčiny strany, které jsem osobně nepoznal, Antonína Bubeníčka z Náchoda (1884) a Josefa Vodehnala z Kostelce nad Orlicí (1885). První jmenovaný padl již v září 1914 do zajetí na ruské frontě a čtyři válečné roky prožil v Rusku. Až v září 1918 se dostal do československé legie, se kterou absolvoval celou sibiřskou anabázi. Domů se vrátil v roce 1920. Druhý jmenovaný měl více „štěstí“, domů se vrátil již v průběhu války, bez nohy, jako válečný invalida, ale živý, na rozdíl od mnoha jiných. Za odměnu mohl živit svou sedmičlennou rodinu jako podomní prodejce cukrovinek a laskomin.

Čas od času rozjímám o osudech mých pradědů a jejich souputníků a představuji si, jaký je to asi pocit. Jsi mladý muž v plné síle, chodíš do práce, staráš se o rodinu, užíváš si běžné radosti i starosti života. Jednou se ráno probudíš a cestou do práce se dozvíš z nějakého žlutého plakátu, že se máš sebrat a s dřevěným kufrem se dostavit tam a tam, a to hned. Na cestu vyfasuješ od domovské obce 3 koruny na pivo a cigára a na nádraží ti při nakládce pěkně zahraje vojenská kapela. Nálada je skvělá, do Vánoc přece budou všichni doma, a to ještě se štítem! A pak narazíš na tvrdou realitu.

Vyprávění ruského legionáře Josefa Přibyla z Rašovic
7. října 1914, boje u řeky Sán v oblasti Radymna (dnešní Polsko)

……. Druhý den časně ráno stála setnina k odchodu připravena. Byla hrozná mlha, takže nebylo ani na 10 kroků viděti, a my po půlhodinovém pochodu ocitli se na břehu řeky, kde poručeno lehnouti a očekávati dalších rozkazů. Tak ležíme asi hodinu zasýpáni jsouce deštěm kulí. Nevěděli jsme, kde se nepřítel nalézá. Pan major šel okolo nás a nevěděl sám, co si počít. Jen podotkl, že máme špatnou frontu, a šel dále. Za chvíli opouštěli jsme jeden za druhým posici a zaujali jsme jinou v příkopě, kde bylo as ½ m vody. Pojednou spatříme vojíny 36. pluku, kteří prchali. Dali jsme se na útěk s nimi, ale byli jsme vráceni poručíkem Zavazalem a poručeno stříleti. Rozkaz byl vyplněn; dlouho se však nestřílelo; šlo se na bodáky. Ze zadu jsme byli již však obklopeni nepřítelem. Rusové obklopili nás a křičeli, abychom nestříleli a zahodili zbraně, že nám to není nic platné. Na našem levém křídle bylo stříleno dále. Rusové vypálili několik ran ze zadu a asi 4 vojíni raněni klesli k zemi. Byli jsme zajati.

Sami ruští vojíni pomáhali nám vylézati z příkopu; vedli nás polem posetém mrtvými i raněnými. Byl to pohled strašný na dokonávající lidské životy. Nejvíce dojal mě osud desátníka od myslivců, který prostřelenou ruku a velkou ránu na noze. Prosil nás, abychom mu pomohli a nenechali ho tam. To nebylo však možné, neb jsme museli jíti dále. Rusové pravili, že jejich zdravotní sbor sám je ošetří. Maně ptal jsem se sám sebe, kde že jest ten Bůh, který všecko řídí. Je-li spravedlivý, že dopustil, aby vina jiných mstila se na nevinných obětích. Těžké bude míti zodpovídání ten, skrze něho to krveprolití povstalo……

Pamětní kniha obce Rašovic. Díl: I. (1927 – 1965). Výňatek, doslovný přepis.

Z přímých účastníků Velké války dnes již nikdo nežije. Nezadržitelně se v čase ztrácí vzpomínky na těžkou dobu, kterou byli naši předci nuceni prožít. Lidé zmizeli a s nimi jejich jména a příběhy. Po více než sto letech, s odstupem času, se můžeme dívat na tuto dobu a osudy našich předků nepředpojatě, aniž bychom byli nuceni dávat událostem, které se staly tak dávno, dodatečný význam. Dnes se již nikdo nemusí tvářit, že Masaryk a legionáři neexistovali, ani že muži, kteří nevstoupili do legií a aktivně se nezúčastnili boje za vznik nového československého státu, byli zbabělci a nezaslouží si naší pozornosti. Byli to naši předci, které semlela zlá doba. Mnozí z nich se jen ocitli ve špatné době na špatném místě, mnozí vědomě a se ctí bojovali za myšlenku nové československé státnosti. Takto na ně nahlížejme a takto na ně vzpomínejme. Zvláštní vzpomínku potom věnujme všem, kteří neměli to štěstí a nepřežili válečné běsnění.

Výňatek z polního deníku Jaroslava Dostála z Týniště nad Orlicí
16. května 1915, boje u řeky Sán v oblasti Radymna (dnešní Polsko)

……. Jdeme dále na stráň, kde se skrčím za borovici. Nade mnou prší olovo a ocel. Četní ranění utíkají dolů s kopce volajíce táhlým hlasem „sanitätspatrol“. Hrozné okamžiky. Dole u potůčku padl kus ocele přede mnou. Nejsme si jisti ni vteřinu svými životy. Myslím, že si to teď vypijeme. Co je divného, že při té příšerné bouři zpěv ptactva neumlká. Mládě shání staré. Chudinka. Vzpomínám na domov, na tatínka, jemuž nebylo mi popřáno dnes ústně blahopřáti, vzpomínám na všechny dobré známé, na krásnou domovinu. Těžko se tam asi ještě podívám. Vždyť zde je to samá a samá smrt kolem. Není citu na světě, není Boha, vždyť je to nemožno, aby se na to mohl dívati. Světíme pěkně ten svátek, na nějž je tak hlučno v Praze, milé matičce. Co dělá asi moje maminka, ta o mne má jistě starost, vždyť ode mne teď nedostane ani řádku, na něž se vždy tolik těšila. Ležím pod stromem očekávaje další věci, snad i konec života……..

Polní deník Jaroslava Dostála z Týniště nad Orlicí. Díl: I. Výňatek, doslovný přepis.

Od účastníků Velké války nás dělí již několik generací. Jen ti opravdu nejstarší je ještě zažili jako své rodiče a prarodiče. Využijme nastávající dlouhé zimní večery a věnujme chvíli času prohlídce starých rodinných alb a krabic se zažloutlými fotografiemi a dokumenty. Zamysleme se nad nelehkým osudem našich prarodičů a poměřme ho s našimi životy a s problémy, které zahlcují naši moderní dobu. A kdo bude mít čas a chuť, založte pamětní list svého předka na elektronické pamětní desce „Národní deska účastníků 1. světové války“ (www.narodnideska.cz).

Týniště nad Orlicí