Z České republiky mám takové zážitky:

- Došel jsem k silnici, na které byl přechod se semaforem. Na semaforu byla žlutá krabička s knoflíkem, aby ho bylo možné přepnout. U přechodu stály dvě Cikánky, tedy Romky, abych byl politicky korektní, a snažily se přejít silnici. Provoz byl velmi hustý, auta jezdila rychle, a tak je vždycky, když vstoupily do silnice, zahnala zpátky na chodník. Ženy nadávaly na kdeco: Na bezohlednost řidičů, na auta, na počasí... Mluvily směsí českoslovenštiny a romštiny, takže jsem jim chvílemi ani nerozuměl. Stisknul jsem knoflík na žluté krabičce a světlo na semaforu po chvíli přeskočilo. Proud aut se zastavil a my jsme přešli.

- Nedávno jsem byl na poště, kam jsem si zašel vyzvednout doporučený dopis. Bohužel, neměl jsem s sebou avízo, takže mi nezbylo než o dopis žádat s pomocí legitimace. Žena za přepážkou ho hledala podle jména - nejřív tedy pod F, pak i pod P, dopis ale nenalezla. Bylo mi to divné, protože jsem si byl jistý, že jsem do schránky dostal upozornění. Vtom si nás všiml poštovní úředník od vedlejší přepážky. Vzpomněl si, že dopis pro mě skutečně viděl někde na poště (byla to malá pošta a ten úředník si mě pamatoval). Žena se tedy šla podívat kamsi dozadu a za chvíli odtud vyšla s dopisem. Zajímalo nás, proč ho tedy nemohla najít v počítači. Žena to chvíli prověřovala a pak se ukázalo, že to bylo tím, že dopis nebyl zapsán ani pod F, ani pod P, kde ho předtím marně hledala, ale pod J. Jsem totiž vlastníkem právnického titulu, a tak ho někdo zapsal pod prvním písmenem, které bylo v adrese.

- Nedávno jsem v samoobsluze stál ve frontě u pokladny. Muž přede mnou vyskládal svůj nákup na pás. Měl taky láhev piva, tu položil příčně; když se pás rozběhl, láhev se v protisměru začala kutálet. Muž láhev zachytil a poližil ji na původní místo. Po chvíli se ale pás zase pohnul a láhev se zase rozkutálela. Muž ji zase chytil a zase vrátil na původní místo. To se mnohokrát opakovalo. Pozoroval jsem ho, neboť jsem byl zvědavý, kdy přijde na to, že stačí láhev otočit o devadesát stupňů, aby se přestala kutálet; muž na to ale nepřišel.

- Poslouchal jsem Dvacet minut Radiožurnálu s Janem Novákem. Novák mluvil - jak jinak - o své nové knize, která je o Kunderovi. Nevím, jak v knize, ale v pořadu se o střední Evropě, Kunderově velkém tématu, nezmínil. Loňské udělení hned dvou Nobelových cen spisovatelům z tohoto regionu, Handkemu a Tokarczukové, svědčí o tom, že střední Evropa se od Kunderova příchodu do Francie stala samozřejmým tématem kulturní elity Západu. Je jedním z paradoxů Kunderova života, že on sám Nobelovu cenu neobdržel.

Vyznavači střední Evropy, kterých je mezi západními čtenáři nemálo, sice pod Kunderovým vlivem sní o regionu osobité kultury, žít by tu ale asi nechtěli.