Všemi možnými médii proběhla poslední době zpráva z Duchcova o tom, jak skupinka lidí napadla manželský pár jdoucí z diskotéky. Zpráva byla ilustrována poměrně hrůznými záběry z pouliční kamery, které by dnešní mládež jistě komentovala výkřikem "Hustý!!!".

Pominu kopance do hlavy. Ta paní může hovořit o štěstí, že celý incident vůbec přežila, a přeji jí z celého srdce brzké uzdravení, a to po stránce tělesné i psychické.

Pominu fakt, že útočníky byli Romové, což v rámci politické korektnosti bylo zprvu zatajeno nebo přinejmenším nezveřejněno a až později to jaksi vyplynulo z kontextu.

Pominu skutečnost později zveřejněnou, že dnes již bývalý městský strážník v bezpečí služebny celou událost na obrazovce sledoval a pouze přivolal kolegy. V jistém smyslu ho chápu. Není mnoho takových smělců, kteří by se dobrovolně nechali zmasakrovat přesilou pěti pořádně rozjetých, uniformu nejspíš příliš nerespektujících Romů.

Nehodlám analyzovat následnou zprvu klidnou manifestaci a její již neklidné pokračování v duchcovských ulicích.

Něčemu ale nerozumím. V současnosti jsem v mediích (a není to poprvé) zachytil úvahy o tom, zda ty kopance do hlavy byly rasově motivovány nebo ne.

Probůh!

Nejsem právník, v paragrafech se zas tak až moc nevyznám ale kladu si otázku. Je takzvaný rasový motiv přitěžující nebo polehčující okolností, dostane-li se kauza před soud?

Doufám a věřím, že uvažovat o rasovém motivu jako o polehčující okolnosti je ptákovina. Úvaha o tom, že Rom napadl neroma (či naopak) z rasových důvodů, a proto bude soud shovívavější, by bylo jistě vrcholem absurdity.

Naopak pokud Rom napadne neroma (či naopak) z rasových důvodů, a proto dostane přísnější trest, taková úvaha se jeví jako logická a správná, ale…

Lze vůbec rasový motiv jednoznačně a řekněme exaktně prokázat?

Motiv násilného trestného činu je něco, co je značně subjektivní a velmi obtížně – pokud vůbec – prokazatelné.

Když neromský mladík napadne mladíka romského, vymyslí vám (spolu s šikovným advokátem) desítky důvodů, proč tak učinil. Ani v jednom případě v tom "rasa" nebude hrát sebemenší roli.

Pochopitelně stejně tak to bude naopak.

Ostatně, když večer půjdu domů a na ulici mě někdo napadne, povalí mne, bude mi šlapat po hrudníku a kopat do hlavy, řeknu vám, že barva jeho pleti bude to poslední, čím bych se v tu chvíli zabýval. Jediným mým přáním bude touha, abych to přežil a aby ten, kdo mě napadl, byl co nejdříve zadržen, souzen a po právu co nejpřísněji potrestán. Vnímavému čtenáři jistě dojde, jestli mě bude zajímat jeho motiv.