V dávných prehistorických dobách, nejspíš v mezolitu, se určitá část vlků (lupus lupus) rozhodla pro život po boku člověka (homo sapiens). Oba druhy si nejdříve nedůvěřovaly, měly spolu špatné zkušenosti, ale vlčí zvědavost a tušení nového partnerství zvítězily. Vlk byl vůbec první druh, který se dobrovolně rozhodl (i když nikdo neví, zda úplně dobrovolně) žít po boku člověka.

I člověk překonal počáteční nedůvěru a začal se chovat k vlku jako ke svému partnerovi a dokonce i jako k příteli. Vlk a člověk si vyměnili důvěru za důvěru a z vlka tak vznikl pes (canis lupus).

Jenomže byl to člověk, kdo zklamal psí důvěru. Vlk doufal, že mu člověk neublíží, nebudo ho zabíjet ani jinak trápit, strpí jej vedle sebe a bude ho mít rád. Proměnil se tedy v psa a člověku se odměnil bezvýhradnou věrností. Nejdříve vše běželo podle vlčích očekávání. Člověk si na psa zvykl, oblíbil si ho, zapojil ho do člověčího života, vyhradil mu v něm místo a pes se stal pro člověka nepostradatelným.

Pak ale člověk zjistil, že lze psa formovat a vhodným křížením některé vlastnosti zdůraznit, jiné zase potlačit. Tak vznikly psí rasy. To by ještě nebylo tak zlé. Byla vyšlechtěna krásná a hrdá plemena jako lovečtí psi, služební psi, hlídači, tažní psi a bojovníci, kteří si troufnou na medvěda nebo třeba i na lva.

Nejvíc však člověk zklamal psa, když z něho vytvořil čivavu, která má nasazené falešné parohy a důvěřivě vrtí ocáskem. A navíc se u toho tváří tak důvěřivě a radostně, jakoby právě, po mnoha tisících letech, nalezl to pravé psí poslání.

Pes čivava je horší zradou na vlkovi než kruté zacházení, konzumace psího masa nebo vyhnání z lidské společnosti. Tak si vlk svoji budoucnost jistě nepředstavoval.