Jedli jste někdy tyčinky Mars? To jsou takové ty cukrem nadupané, čokoládou obalené, příšerně přeslazené a předražené pamlsky. Docela fajn, když diabetikovi či příležitostnému běžkaři klesne glykémie – to druhé jsem zažil, to se pak jedná o životadárnou kalorickou injekci. Ale jinak doporučuji raději se jim v zájmu zachování chrupu a figury vyhnout.

No a jakýsi nejmenovaný mlsný zákazník v Německu si nemohl pomoci a marsku si koupil – a co se nestalo: uvnitř karamelového vazkého jádra produktu narazil na kousek plastu (velikost neuvedena). Nevylomil si špičák, jako já vloni skousnuv špatně vypeckovanou olivu, neporanil si jazyk, ani si nezabodl plastový hrot do měkkého patra, nemusel podstoupit endoskopickou extrakci cizího tělesa z žaludku. Nic z toho se nestalo, prostě to vyflusl a bylo.

Vlastně nebylo, jelikož si šel následně postěžovat – což je jistě pochopitelné –, asi do obchodu, kde cukrle koupil, kam jinam, o tom se agentury nezmiňují. Ale co zmůže s rozhořčeným zákazníkem, možná zmlsaným dítětem a jeho nažhaveným tatínkem, taková turecká prodavačka ve večerce? Nic, jenže zákazník byl asi úporný, a tak stížnost předala dál, nejspíše distributorovi, a ten ještě dál, až se dostala do centrály firmy Mars, Virginia, USA, k vrchnímu Marťanovi. Možná to bylo jinak, zákazník si nestěžoval prodavačce, ale rovnou bulváru, a třeba v marsce ani žádný plast nebyl, jen si o sobě kdosi chtěl přečíst v novinách, ale budiž, nebuďme podezíraví.

V každém případě se kauza ocitla vrchnímu Marťanovi na stole. Kdybych na jeho místě seděl já, nejspíše bych stěžovateli zaslal omluvný dopis, ve kterém bych vysvětlil, že při produkci asi tak deseti milionů pamlsků denně se i při plně automatizované výrobě taková politováníhodná událost může, statisticky dokonce musí přihodit a že je mi líto, že to postihlo zrovna jeho či jeho potomka, ale že se toho koneckonců zas tak moc nestalo. Možná bych připsal, jak se to tak dělává, že odpovědný ředitel výroby byl potrestán, a nabídl bych jako odškodné finanční satisfakci (krabice tyčinek Mars zdarma by v tomto případě mohla působit jako provokace).

Ne tak učinil vrchní Marťan (či celá marťanská rada starších) – marťanské myšlení je asi odlišné. A tak se bude z pětapadesáti zemí světa stahovat několik desítek milionů marťanských výrobků, jejichž datum spotřeby vyprší v druhé půli letošního roku. Co kdyby v některé jiné tyčince byla druhá půlka toho párátka nebo třeba brouk?

Nemám představu, jak nákladné, logisticky a ekonomicky, jsou takové manévry a zda to největšího výrobce cukrátek na světě bude bolet či to bude jen ponížení zisku někde tři řády za desetinnou čárkou a naopak mu to přinese plusové body jakožto rafinovaný marketingový tah, ale jsem přesvědčen, že je to postavené na hlavu. Že je to směšné – a bohužel je to velmi americké. Že je levnější stáhnout půlroční dodávku z půlky světa než čelit riziku žaloby, až někdo další, který se nespokojí s omluvou a mediálním humbukem, kousne do špejle a bude se kvůli té obrovské újmě soudit o sto milionů dolarů. A že se v Americe najde soud, který mu náhradu přiřkne.

Žijeme v době, kdy uvažovat selským rozumem je politicky nekorektní. Kdy komické ohrožení pojídače cukrovinek kouskem plastu má větší váhu než hladovění jiného.

A tak všechny ty tyčinky Mars, z nichž 99,999 % je nepochybně nezávadných, skončí na skládce nebo ve spalovně. Ale co, pořád lepší než vybití zdravého britského skotu při hysterii kolem nemoci šílených krav, ne?