Kdybych měl dnešní glosu předpisově upravit, musela by znít samé písk, písk. On nám ten politický rybník zase jednou zabublal. Nejdřív ministryně financí Schillerová vzkázala koaličnímu partnerovi, co ho příště čeká a není to nic dobrého, protože se na něho vy. Alexandra Udženija označila pražského primátora Hřiba za hovado a vidláka ze Slavičína a poslankyně taktéž za ODS Jana Černochová označila ministra kultury Zaorálka za nácka. Pokud jde o Udženiju, tam se schylovalo i k facce a věru že by to nebyla první facka na naší politické scéně.

Každý takový incident je pěkná příležitost k pohoršení, nicméně je dobře si připomenout Ježíšovu výzvu Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Politologové mohou zkoumat, zdali hrubostí přibývá, nebo zda jich je méně. Jak se to vezme. Kde jsou ty časy, kdy poslanec říšské rady za dob císaře pána Grégr, mimochodem můj příbuzný, se zúčastnil demolice nábytku ve sněmovním sále a na úlomek své parlamentní lavice hrdě napsal: Toto jest můj parlamentní nástroj. Ve srovnání s tím je páně Kalouskova telefonická inzultace poslance Skokana slabé kafe a promluvy prezidenta republiky pouhý čajíček.

Pokud to někoho baví, může se nad výstřelky pohoršovat a je to dobře, že to někoho baví. Ať to bereme z kterékoli strany, pořád ještě je to úlet a není to součást normy. Mně se tedy zdá, že to zvolna k té normě směřuje, nicméně bych si přál, aby se to kodifikovalo co nejpozději. Když se mě zeptáte, proč si to přeji, jen pokrčím rameny, protože pro to nemám jiný argument než ten, že si myslím, že by se lidé k sobě měli chovat slušně a že politici v tom nejsou výjimkou. Chápu, že je to argument hodně slabý a že to směřování nepozdrží ani o vteřinu.

V této souvislosti se často mluví o nových mediích, hlavně o sociálních sítích. Takový Twitter je už ze své podstaty zkratkovitá forma projevu a když člověk píše takto zhuštěně, snadno mu sem tam nějaká ta drsnější formulace ujede. To je nepochybně pravda. Ale rád bych upozornil, že svůj díl mají i klasická média. Občas se stane, že se mě někdo z rádia nebo televize na něco ptá. Hovořím dejme tomu pět, šest minut. Vždycky se dopředu ptám, jak dlouho mám povídat a oni řeknou, jen povídejte, my si to přebereme. A potom, bezpečně, vždycky vyberou nějakou ráznou větu od plic, na hony vzdálenou od jádra sdělení. Prostě, lidi si přejí rázná stanoviska. Přejete si to opravdu, nebo chcete poslouchat fakta a argumenty, byť na ploše pěti minut? Raději zábavu a vzrůšo. Tak té Schillerové, Udženiji a Černochové promiňte.