Historii dělají jedinci, kteří se zarputilostí sobě vlastní žijí svůj život a to bez ohledu na to, co jim jejich směřování přinese.

Jsem ten z mnoha naštěstí ještě žijících, který znal jeho jméno dávno předtím, než se objevilo všude na nárožích s výzvou, ať jde na Hrad. Na rušeném rádiu Hlas Ameriky v 70. letech minulého století nám pan Ivan Medek („Hlas Ameriky, Vídeň“) sděloval, jak tehdy ještě zpupná moc dávala jasně najevo, kdo je tady pánem. Ve vězeních či v kotelnách nebo geodesii byli naši přední filosofové, duchovní, spisovatelé a další, kteří své publikace mohli jen s velkou dávkou odvahy vydávat v zahraničí, zatímco u nás jim představitelé dělnické třídy více či méně úspěšně zacpávali ústa.

Doba tzv.“normalizace“ husákovského střihu, kdy lidská práva byla redukována na možnost sehnat pomeranče jen na vánoce či na 1. máje, nebo na výsostné právo (ptydepe pro povinnost) jít k volební urně a na další čtyři roky svěřit fiktivní parlamentní zastoupení předem vybraným a schváleným slouhům režimu.

Moc bezmocných, vydaná na konci zmíněných 70. let, přesně popsala bizarní situaci. Ti, co ji dostali k přečtení od svých prověřených známých, se náhle začali poznávat v onom pověstném zelináři, který do své výlohy věší slogan, který je mu zcela lhostejný a který pro něj nemá absolutně žádný význam.

Autor tohoto spisku záhy poté nastoupil k výkonu trestu (nejen za něj, ale za celou minulou dobu, kdy mu to režim konečně řádně spočítal). V té době nikdo ani náznakem nemohl tušit, že přesně za 10 let od uvěznění půjde okolo čestné stráže na Pražském hradě do úřadovny presidenta státu a dav, který jej v roce 1979 nejspíše vůbec neznal, mu bude nadšeně tleskat. Jako by historie potvrzovala jeho celoživotní zálibu v absurdním dramatu.

A tak to už zůstane navždy bez ohledu na to, co budou o něm říkat či psát jiní, kteří nejsou schopni ustát turbulence doby, kterým je mravní étos jen slabou devizou, pokud vůbec nějakou.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora