Velkou radost mi udělala zpráva, že český vojenský pilot Aleš Svoboda je mezi sedmnácti lidmi, vybranými Evropskou vesmírnou agenturou jako tým možných astronautů pro evropský pilotovaný kosmický let. Být mezi sedmnácti z dvaadvaceti tisíc uchazečů, to už je – klobouk hluboko dolů. Zasvěcení ale ujišťují, že je malá pravděpodobnost, že se Aleš Svoboda do vesmíru skutečně podívá, rozhodně to nebude v dohledné době. Vladimír Remek se tedy nemusí o exkluzivitu bát – v roce 1978 strávil ve vesmíru týden se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem. Byl to první nikoli americký a nikoli sovětský kosmonaut světa. Naši národní hrdost to mohlo pomazlit nebýt té okolnosti, že jsme to brali jako náplast na ponížení z roku 1968. To bylo tak velké že by ho nenapravil ani celý regiment kosmonautů na palubách kosmických lodí. Mimochodem, jednou mě v rámci jakéhosi televizního natáčení nacpali do Remkova kosmického modulu. Je k vidění v leteckém muzeu v Letňanech. Byl to šílený zážitek a to jsem seděl v kabině postavené na špalkách na betonové podlaze, takže neletěla přes dvacet tisíc kilometrů za hodinu. Jaký je to pocit, v tom sedět? Asi jako kdyby vás posadili do ledničky a zabouchli, nemusela by být nutně vychlazená. Klaustrofobie se dostaví zaručeně, pokud nejste Remek. Nebo Aleš Svoboda.

Takže český adept astronautiky, ona je ta americká terminologie jaksi ambicióznější, míří rovnou ke hvězdám, tedy ad astra, proto astronauti, kdežto Sovětům stačil kosmos a měli kosmonauty, přičemž kosmos začíná jaksi za humny, kdežto hvězdy jsou pekelně daleko. I když se Aleš Svoboda možná do kosmu osobně nepodívá, tam, kde je, tedy ve vyvoleném týmu sedmnácti z dvaadvaceti tisíc, je díky svým vlastnostem a díky tomu, co umí a dokáže. Není tu ani stín podezření, že jde o takovou nebo makovou protekci. Ano, v seznamu kosmonautů najdete i kosmonauty českého původu, je to Jim Lovell, Eugene Cernan a John Blaha. Ti se taky nedostali do projektu Apollo respektive Space Shuttle z jiných důvodů, než jsou vlastní zásluhy. Ale Češi to jsou opravdu jen hodně zprostředkovaně.

Co na tom záleží? Že Čech někde uspěl mě těší, protože jsem taky Čech? Ano, je to pošetilost a rozumné důvody to nemá. Ale je na tom postaveno veškeré fandění. Ten český gól jsem dal jakoby já. A jestli Aleš poletí, dole budu mít pocit, jako že letím do kosmu já. Je to pošetilost, ale hřejivá, proč se nad ní ošklíbat?