„Co to vlastně máš za titul,“ ptal se mne otec, když jsem přišel domů s diplomem z přírodovědecké fakulty, „ani inženýr?“ „Ne, jsem promovaný středoškolský učitel,“ odvětil jsem tehdy ještě hrdě. Otec pokýval hlavou, sám byl vyučen pekařem, zamyslel se a neřekl už nic. Asi jsem ho trochu zklamal, ale kromě toho mírného zklamání v jeho výrazu, když tohle mé společenské zařazení slyšel poprvé, o tom už nikdy nemluvil a nedával nijak najevo případný pocit rozčarování.

Brzy potom jsem nastoupil coby absolvent na základní roční vojenskou službu do jednoho středočeského města. „Vojna“ samozřejmě stála za prd, ale byla tam sranda. Vojáci základní služby byli většinou divocí kluci z východního Slovenska, jimž veleli čeští středoškoláci. Nějak jsme se mezi sebou vždycky domluvili. Ale o to nic. Velitelé čet a rot byli převážně vojáci z povolání, inženýři, absolventi nějaké slovenské vojenské snad elektrotechnické vysoké školy, myslím že z Liptovského Mikuláše. Moji kolegové, absolventi elektrofakult ČVUT či VUT, jejich odbornými znalostmi oprávněně pohrdali. Několikrát se prokázalo, když třeba začala hořet stanice, kterou zrovna tihle hoši „opravovali“, že umějí dobře pochodovat a znají hlavně základní vojenské řády.

Všem nám tvrdou rukou a hlavně hlasem velel kapitán Neurath, Jiří. Ráčkoval. Měl středoškolské vzdělání. Na rozdíl od nás všech záklaďáků a většiny ostatních zelených mozků bral vojnu smrtelně vážně. Všichni z něho měli hrozný vítr, ale jeho zaujetí, a často i jakýsi smysl pro fair play, byly v tom čase a místě vzácné, a proto se těšil i jistému obdivu některých z nás.

Jednou, myslím, že to bylo v lednu, si mne zavolal na kobereček. Přišel jsem na jeho rozkaz. Jakmile jsem vešel, s pokrývkou hlavy dole, do jeho kanceláře, vítal mne, k mého naprostému překvapení, téměř kamarádsky: „Žádné fochmality, Hocháčku, potchebuju něco soukchomě!“ Rozhodl se, že si dálkově udělá vysokou školu v Liptovském Mikuláši. A jestli bych ho nepřipravil na přijímací zkoušky z matematiky... Proč ne, říkal jsem si, do matematiky nevedou královské cesty a žádná osvěta není na škodu. A navíc by z toho, utilitárně, mohl být opušťák (volno k opuštění posádky), který za svou vojenskou (ne)činnost dostanu stěží. Souhlasil jsem.

Proběhlo potom několik sezení, kdy jsem já vysvětloval, kreslil, počítal. Kapitán se jen ptal, nikdy nepřipustil pozici, že předvede, co umí. Ale o to nic. Termín přijímacích zkoušek se blížil. Pozval si mne naposledy.

„Chtěl jsem ti dnes jen poděkovat, Hocháčku. Já myslím, že to umím, teda umím docela dobche. Jen ty dechivace mě sechou!“ Znovu jsem ho ubezpečil, že derivace na přijímacích zkouškách určitě nebudou. Evidentně si oddechl. A pak se ke mně mírně naklonil a řekl dvě krátké věty, které mne dodnes svou pravdivostí a výstižností přivádějí k pláči i smíchu zároveň: „ Víš, po pchavdě, Hocháčku, ta škola mi bude úplně na hovno. Já toho inchenýra potchebuju akochát na dveche!“. Aha. Zprvu jsem to nepochopil. Jako vůl jsem ale souhlasně pokyvoval. Až když jsem vyšel z jeho kanclu, přišlo mi to do kupy. Vojáci z povolaní bydleli téměř všichni v jednom paneláku, vojenské byty. A všichni ti jeho podřízení měli na poštovních schránkách, na zvoncích, na dveřích civilní jména s titulem inženýr. Jen on, velitel všech, tam měl obyčejné Jiří Neurath. Potřeboval inženýra na dveře. Už tehdy mě napadlo, že by tam někdo měl dopsat, třeba, domovník. Sice za jménem, ale aspoň něco.

P.S.- Pokud někomu připomíná kapitán Neurath některé absolventy jedné právnické fakulty, jde o podobnost skutečně, ale skutečně náhodnou

Sophics, spol. s r.o.