GLOSA: Co jsem to jenom...
aneb „Zeť mi ukrad` hrábě a prodal je“
Někdo říká „nejsem starej, jenom hodně pamatuju“, ale s nádechem černého humoru můžeme o sobě také říkat, že „nejsem starej, jenom hodně zapomínám“. Protože i u zdravých jedinců dochází s přibývajícím věkem k slábnutí paměti. Jsou paměťová selhání jevící se jako legračně roztomilá, to když například v aktovce naleznete místo rezervního kapesníku pečlivě srolované ponožky. Horší jsou však takové případy, které mohou narušit rodinné vztahy či dokonce představovat reálná nebezpečí.
Jeden náš známý se staral o babičku, která byla natolik nemohoucí, že kvůli ní dočasně přerušil studia na průmyslovce. Babička jednoho dne upadla a zranění si vyžádalo odborné ošetření. Mladík ji k lékaři dopravil a první, co tam stařenka oznámila, bylo „to on mně strčil“ a ukázala na šokovaného vnuka. Lze si představit, že tato paní mohla své obvinění šířit mezi příbuznými i sousedy, a jaký to asi mělo dopad na pověst mladého muže. Možná jste sami něco podobného zažili. K tomu lze jenom dodat, že stará paní nechtěla svého vnuka poškodit, ale bylo to pouhé selhání paměti a následné zkreslení skutečnosti.
To jsou zkušenosti, které mají na rozdíl od ponožek v aktovce hořkou příchuť, ale ještě horší je to, že senioři se mohou stát cílem nejrůznějších podvodníků, u nás třeba dobře známých „šmejdů“. Existují ale daleko sofistikovanější útoky na staré lidi, o kterých se zde nechci konkrétně zmiňovat, protože by mohly posloužit jako návodné informace. Jenom chci upozornit na to, že ne každé obvinění, které vaši starouškové vznesou, má reálný základ. A nezlobte se proto na ně, nemohou za to, nejde o vědomé lhaní. Sledujte ale pozorně jejich případné aktivity či nové známosti. Může to být v pořádku, ale také nemusí.
