GLOSA: Chci být hrdý na lidské pokolení
Muammar Kaddáfí je nejspíš po smrti. Na internetu po celé zeměkouli kolují rozmazané fotografie jeho rozcuchané zakrvácené mrtvoly a záběry, na nichž si jeho ostatky poněkud nechutně Libyjci fotografují svými mobily. Internet a mobily schopné fotografovat. Inu, pokrok. Kde se to zastaví …?
Toho pána jsem neznal, nikdy jsem se s ním nesetkal, ale z toho, co jsem o něm slyšel, soudím, že to asi přinejmenším nebyl dobrý člověk, a dokonce jsem ochoten připustit, že konec, kterého se dočkal, si možná i zasloužil. Když ale kromě rozmazaných snímků ostatků tohoto muže vidím špinavé, neoholené a jásající tváře mladíků, střílejících ze samopalů do vzduchu a chlubících se, jak tohoto diktátora vyslídili, dopadli a pravděpodobně před usmrcením i lynčovali, přiznám se, že mne to pocitem hrdosti nad lidským pokolením nijak zvlášť nenaplňuje.
Při té příležitosti si vzpomínám na neslavný závěr života rumunského prezidenta a mj. Génia Karpat (tak se prý nechal titulovat) Nicolae Ceauşesku a jeho nepůvabné manželky, kdy svět – tehdy pouze ještě televizními kanály – obletěly záběry jejich popravy. (Internet a digitální fotografie byly tehdy ještě v plenkách.)
Jistěže tento pán byl nejspíš také lump a milostivá paní jakbysmet. Ale urychlený „proces“ před jakýmsi tribunálem a vzápětí urychlená poprava? Ani to mě tehdy nenaplnilo pocitem hrdosti nebo dokonce uspokojením.
Ať si kdo chce, co chce říká, ať kdokoli jakkoli a jistě mnohdy i zcela oprávněně nadává, kam se naše společnost v posledním dvacetiletí ubírá, jsem dodatečně rád, že na konci roku 1989 pouze zvonily klíče a nerachotily dávky z kalašnikovů.
