17. listopad připomněl soucit i racionalitu

Premiér Sobotka nepatří k politikům, které noviny velebí za velká slova a činy. Má pověst spíš ušlápnutého muže vezoucího se na hlavním proudu evropské politiky. Ale včera se z něho vymkl. V projevu k 17. listopadu (a dozvukům útoku v Paříži) neupadl do vzletných floskulí a ismů. Když mluvil o svobodě, dával do kontextu roky 1938, 1989 i 2015. Když mluvil o současném ohrožení, nemluvil o bezejmenném terorismu, ale o tom, že vraždili islamističtí radikálové. Co je na tom zvláštního? Na první pohled nic. Ale z kontextu západní Evropy i postižené Francie to vyčnívá konkrétností. Sobotka aspoň nazval věci pravým jménem.

Premiér tu odráží český politický konsenzus. České politické elity nebývají dávány za příklad konsenzu, spíš za protipól Německa. (Pamatujete, jak hladce se Němci shodli na reformě Hartz?) Ale ve vyhroceném podzimu 2015 konsenzuálně působí. Působí jako ti, kteří neztratili instinkty k uchování vlastní společnosti a lpí na tom, že o jejím uspořádání rozhodnou raději podle svého racia než podle ideového experimentu.

Vezměme si jen slovo tolerance. Je až banálně známé a frekventované. Ale čím dál víc se tolerují jen sympatizující názory. „V Německu je svoboda demonstrovat,“ řekla kancléřka Merkelová, „ale není tu místo pro štvaní a urážení lidí, kteří k nám přicházejí.“ Jako by ona, a ne soud, rozhodovala o tom, co je štvaní. I Sobotka odmítá nenávist, ale hájí toleranci pro všechny, tak jako prezident Zeman: „Je třeba tolerance vůči odlišným názorům, opačný názor nesmí být umlčován.“

Německo bylo ve vztahu ke svobodě a přijímání běženců dáváno za konsenzuální vzor. Ale to už neplatí. Německo zabředá do ostrého politického sporu a pařížský útok ho ještě vyhrotí. Na jedné straně je kancléřka a její koaliční partner SPD, na druhé straně čím dál silnější hlas z kancléřčiny vlastní CDU. Ministři vnitra de Maiziere a financí Schäuble říkají totéž co premiér Sobotka: ano soucitu, ale i rozumu – ukončit migrační chaos, obnovit fungování vnější hranice EU, dávat pozor na integraci muslimů v Evropě a na islamistické radikály.

Až dosud byl český konsenzus pokrokáři vydáván za cosi reakčního a čecháčkovského. Ve světle útoku v Paříži a jeho reflexí ale vidíme, že má racionalitu, jež posiluje i v Německu. Na závěry je ještě brzy, ale nazývat věci pravým jménem – hovořit o džihádismu a problémech s integrací muslimů v Evropě – není nic, zač by se měl kdo stydět.

LN, 18.11.2015