Dostala se mi do ruky vietnamská písanka, tedy – sešit pro vietnamské dětičky, pro prvňáčky. Ve Vietnamu se latinkou začalo tu a tam psát už v sedmnáctém století a v roce 1910 byla latinka uzákoněna jako hlavní znaková sada a čínská a vietnamská znaková sada ustoupily do pozadí. Latinka je upravená, protože Vietnamci, podobně jako Číňané, svoji řeč tak trochu zpívají a jejich specifická diakritická znaménka označují klesavé, stoupavé, klesavě stoupavé a všelijaké další tóny.

Ale zpátky k tomu sešitu.

Je pro prvňáčky a na každé stránce je napsané písmeno a pak tam jsou čtverečky, do kterých dětičky mají písmeno obkreslovat. A jaká to jsou písmena! Jsou na můj kus moc zdobná, kudrlinková, s vlnovkami a spirálkami, ale v každém případě umná, kaligrafická. Jako by ten sešit přišel z jiné doby. No a on opravdu z jiné doby přichází. Vietnam, podobně jako dnes už velká část asijských států, se prolamuje brutálním tempem do jednadvacátého století. Zatímco my se tady bavíme debatou o to, zdali hlavním cílem státnosti mají být blahobyt nebo hodnoty, ve Vietnamu se usilovně pracuje a výsledky jsou vidět na každém kroku.

Právě proto mě zarazila ta umná, až přeumělkovaná zdobnost. Naše děti se teď, jak slýchám, učí nějaké zjednodušené znaky, něco jako tiskací písmena, aby se chuděry nemusely namáhat. Což je základní smysl všech školních reforem, aby se děti nemusely namáhat. Dodává se "zbytečně namáhat". Tahle písanka je postavena na jiné logice. Písmena jsou, jak řečeno, umná, že by s nimi možná měl těžké pořízení sám Giambattista Bodoni. Jsou vepsána do obdélníků a každý obdélník je rozdělen na malé čtverečky, u písmene A kupříkladu je to čtyři na šíř, pět na výšku. Dítě se učí vést linku od čtverečku ke čtverečku. Určitě to dá velkou a na pohled zbytečnou námahu.

No a jsme, myslím, u jádra věci. Dítě se učí psát. To je prvotní, přímočarý cíl. Bez psaní to nejde a vlastně ani nikdy nešlo. Dá se psát všelijak, složitě a pečlivě a taky chvatně a lajdácky. Vietnamské děti se učí tomu prvnímu způsobu.

Takže kromě psaní se učí pečlivosti, přesnosti, soustavnosti, houževnatosti. Určitě jim to zpočátku jde jak psovi pastva a kudrlinku napíší do špatného čtverečku a paní učitelka jim to škrtne červenou tužkou a musí znova, což je pěkná otrava. Ovšem vede to k umění překonávat překážky, včetně té největší, kterou nosíme sami v sobě.

Ke školství závěrem ještě jednu minipoznámku, k tomu vysokému, plzeňskému, právnickému. Ministr Dobeš prodloužil plzeňským právům akreditaci, aby studenti mohli dostudovat. Na politickou a právní bitvu zaděláno. Je tu ale ještě jeden psychologický nebo osobnostní rys toho případu. Všichni ti plzeňští studenti, kteří teď Dobeše oslavují, už při samotném vstupu, už při podáví přihlášky museli vědět, jak šílenou pověst plzeňská právnická fakulta má. Takže se zachovali podle Fulghumova "Už hořela, když jsem si do ní lehal". Ministr Dobeš požár uhasil. Ale ten smrad, co z toho hašení vzejde, ten se hned tak nevyvětrá.

LN, 12.3.2012