Není sice cyrilometodějské výročí, to bude až příští měsíc, ale výstava připomínající, že letos uplyne třicet let od slavné velehradské pouti, byla zahájena právě tento týden.

V červenci 1985 jsem se na Velehrad nevypravila, ale potkala jsem mnohé lidi, kteří tam byli a vyprávěli, jak to bylo úžasné. K tomu, aby se to tenkrát člověk dozvěděl, ostatně ani nemusel potkat přímé svědky: dozvěděl se o tom každý čtenář samizdatu. Desítky tisíc (mluvilo se až o sto padesáti tisících) lidí, hlavně mladých, a totální propad státních papalášů, kteří se jim snažili namluvit, že se sešli na „mírové slavnosti“... Pískání a provolávání „Chceme papeže!“ dalo režimu na srozuměnou, že se náboženskou víru přes veškeré úsilí potlačit nepodařilo. Kdo tam byl, nikdy na to nezapomene, byla to velká událost, která pro mnoho účastníků znamenala přelomovou chvíli.

Nu, prošvihla jsem ji, ostatně jsem na Velehradě nebyla ani nikdy jindy. Až teď. Na zahájení výstavy o velehradské veleudálosti z roku 1985, ale také o činnosti křesťanů, tajné i netajné, v komunistických časech. A také na konferenci, která následovala a na kterou se sjeli účastníci z několika zemí, aby připomněli a probrali, co se dělo pod oficiální slupkou komunistického režimu. Že křesťané nerezignovali, že usilovně pracovali, aby udrželi a šířili víru. Že je neodstrašilo riziko, které s tím bylo spojeno, ani represe, kterými režim jejich snahy postihoval.

Potěšila mne příležitost projít si ta místa, připomenout si setkání s mnoha vzácnými lidmi, z nichž mnozí už mezi námi nejsou, a přece jako by byli: neříkala snad Olga Havlová, že to, co jsme s někým krásného zažili, nám zůstává, i když ten člověk odjede za tenkrát nepřekročitelné státní hranice? A zůstává s námi, i když překročí hranice svého pozemského života.

Znovu se mi, jako dost často, vybavila tehdejší doba; ne její temné stránky, ne pronásledování, ale setkání s krásnými lidmi, kteří se nepoddali tlaku ani zastrašování, nevzdali úsilí zlepšit svět. S lidmi, které bych za „normálních“ okolností nejspíš nikdy nepotkala a bez nichž by byl život šedivější. S mnoha z nich se v myšlenkách často radím, když si nejsem jista, zda to či ono udělat, nebo neudělat.

Protože však nežijeme v bezčasí, připomenu hlavně toho, který právě odešel. Je pro mne těžké nemyslet právě teď na Velehradě na Ludvíka Vaculíka, s jehož smrtí nám všem odešel kus života. Říkala jsem si, že prosbu z velehradského vršku bude tam nahoře líp slyšet a že modlitba za pokojné spočinutí toho věčného buřiče bude určitě vyslyšena. A že při té příležitosti mohu poprosit i o něco pro sebe, pro nás všechny.

Ale o co přesně, to zůstane mezi mnou, panem Ludvíkem a Tím nahoře.

LN, 12.6.2015