Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. (Bible, kniha Přísloví 30,8-9)

Umírněnost je vlastnost málo propagovaná, ale velmi užitečná. Žijeme v době mnoha extrémů. V arabských zemích chodí ženy v burkách – pak je těžké, aby žena byla krásná. V západních zemích chodí ženy mnohdy polonahé – to má ovšem k povznášející kráse rovněž velmi daleko. Ani v jednom z těchto extrémů se necítím dobře.

Na jedné straně mají mnozí za to, že prožíváme hroznou krizi, takže se mnozí noří do chudoby, na druhé straně ti nejbohatší stále bohatnou. Já patřím k půl procentu šťastných lidí, kteří si mohou a dokáží sami rozhodnout, kolik peněz chtějí vydělat, a také se jim to daří. Lidé toužící po penězích mi říkají, že mám k penězům "bohémský" vztah (vědí, že bych jich mohl mít dvakrát tolik, ale nemám, protože si myslím, že jich víc nepotřebuji). Jsem přesvědčen, že má-li člověk kvalitně žít, musí pěstovat umírněnost. Kdo sleduje mé články, ví, že se ji snažím uplatňovat i při psaní: Své názory vyjadřuji jasně, ale nemám potřebu nadávat svým oponentům nebo je jakýmkoli způsobem zostuzovat.

Všiml jsem si ještě jednoho zajímavého extrému: Etnolog Mnislav Zelený-Atapana psal nedávno v Lidových novinách nadšeně o amazonských Indiánech, kteří neznají a neuznávají žádné hranice. Dával nám za příklad jejich svobodymilovnost. Jedna z mých dcer bydlí kousek za Prahou ve čtvrti zbrusu nových rodinných domků. Některé z nich – zdaleka ne všechny – jsou obehnány vysokým a neproniknutelným živým plotem. U některých je to ještě horší: Obklopuje je vysoká zeď z šedivých tvárnic. Nu, mají, co chtěli, nikdo jim na zahradu či dvorek nevidí. Je to extrémní opak toho, co doporučuje pan Zelený-Atapana.

Jan Sokol kdysi řekl, že vzkvétat může zahrada, ale ne celina. (Pro ty, co nevědí, co je to celina: Je to původně neobdělávaná půda středoasijských stepí, kterou Sověti za Chruščova rozorali a oseli kukuřicí ve snaze dohnat a předehnat Spojené státy. Svým "hospodařením" zcela zničili rozsáhlý biotop a step, kterou bylo možno alespoň spásat, proměnili v suchopár a přispěli tak i k zániku Aralského jezera.) Tradiční vesnické, ale i maloměstské domky mívaly vesměs plaňkový plot. Pokud ho chtěl zloděj překonat, měl to – na rozdíl od vysoké tvárnicové zdi – poměrně snadné. Plot většinou stačil zabránit tomu, aby pes – nebo malé děti – neutekli někam na silnici. Jinak se mezi domkem a plotem většinou pěstovaly (a na mnoha místech dodnes pěstují) květiny. Lidé věděli, co je čí, kam se smí a kam se nesmí, ale necítili potřebu se od ostatních neprodyšně oddělovat. (V některých lokalitách je dnes zapovězen dokonce vjezd do celého domkového sídliště a v těch nejbohatších sídlech je ještě navíc stálá ostraha.)

Každý domek býval jiný a jiná bývala i zahrádka. Vyjadřovala něco z osobnosti obyvatele. Náves – či náměstí – byla místa, určená k setkávání. Byla to místa, kde šlo korzovat. Na návsi si hrály děti.

Má-li být člověk šťastný, musí znát umírněnost. Nesmí být na jedné straně lenoch a na druhé straně workoholik. Ke štěstí je nezbytné soukromé vlastnictví. Každý z nás potřebuje nějakou tu zahrádku – ať už reálnou či v přeneseném slova smyslu – kterou může podle svého obdělávat a kterou pak nabízí pohledům těch ostatních. Potřebuje plot, který označuje území jeho zodpovědnosti. (Opět můžeme uvažovat o reálném plotě i o plotě v přeneseném slova smyslu.) O amazonském pralese nelze říci, že "vzkvétá". Vzkvétat může zahrada, nikoli prales. A amazonský Indián, který neví, kde je mu začátek a kde je mu konec, pro mě inspirující není (čímž neříkám, že ho chci předělávat k obrazu svému). Ostatně není nějakou náhodou, že Bůh na počátku postavil člověka do zahrady, nikoli do pralesa nebo na poušť.

Domnívám se, že kdybychom pěstovali umírněnost, nebyli bychom tak vyděšení ze současné krize. I když je člověk nezaměstnaný, může pečovat o zahrádku. A nemá-li zahrádku, může přesto dělat něco užitečného pro druhé. A mám naději i pro miliardáře. Chtěl bych jim připomenout, že pokud letos vydělají místo loňských tří miliard pouze jednu, nebudou v životě pouze třetinově šťastní. A všem bych jim přál, aby poznali, že to skutečně štěstí s těmi miliardami vůbec, ale vůbec nesouvisí.