Je to moje poslední Poslední slovo v roce. Bilancovat nemíním, spíš se zaměřím na prognózu.

Navštívil jsem kamaráda, chystal se na cestu do teplých krajů. Čekal jsem, že si bude chystat plavky, osušku, šnorchlovací brejle a opalovací krém, takový ten do teplých krajů, kam se jezdí kvůli opalování a musíte se namazat bílou pastou, aby vás to neopálilo. Nic takového! Zastal jsem ho u počítače a laserové tiskárny. Ta mu chrlila jedno lejstro za druhým, letenku, pojištění, covid pas, potvrzení o provedení vyšetření bezinfekčnosti, formulář cílové destinace pro trasování. Pěkný fascikl to byl.

Když to měl všechno pěkně vytištěné a rozstrkané do průhledných obálek, usmál se a pravil:

„Doufám, že za rok to už nebudu muset dělat.“

Nebude to muset dělat, garanci mu dám bez váhání. Pokud nikam nepojede. Jestliže opět zatouží po teplých krajích, vsadím se, že pokud dojde k nějaké změně, tak takové, že těch lejster přibude.

Šikany se státy nevzdají, i kdyby covid zmizel, vypařil se, ztratil se jako voda v písku. Šikana je pro ně ta nejmilejší činnost. Státy šikanou prokazují nezbytnost své existence, a tudíž se jí nevzdají, tím méně kvůli tak nejapné okolnosti, že pandemie zmizí.

Kde jsou ty časy, kdy mému příteli a spoluautorovi Posledních slov Jaroslavu Veisovi zabavili na letišti v Bukurešti nožík švýcarák, ano, bylo to v roce 1987, pamatuju přesně! Jde jsou ty časy, kdy jsem prskal na dederonském letišti v Berlíně, kdy mě poprvé šacovali u zdi, k níž jsem měl přiložit dlaně na přemalované ručičky! To bylo o rok později. Od té doby přituhlo, nezmizely rámy, nezmizely rentgeny a osobní prohlídky, s minerálkou vás do letadla nepustí. A nepustí vás do něho bez respirátoru FFP2.

Když tak občas stojím ve frontě před rentgenovým rámem a čekám, kdy jim začnu troubit a vysvětlovat, že mám obě kyčle titanové, stojím a sleduju spolucestující, vždycky se mezi nimi najde někdo, kdo neví, že se do letadla s půl flaškou slivovice nesmí, a je ochoten hádat se do krve, pozoruju to a přemýšlím, kolik asi samopalů a dynamitových patron spojených s odpalovátkem vybaveným červeným číselníkem ti pilní lidé na celém světě pochytali! Na letišti v Nairobi mívali plexisklový sud a tam na výstrahu sypali zabavené nožíky švýcaráky a nůžtičky a pilníky. Kampak asi dávají ten zabavený dynamit…

Ano, je to pokus o ironii. Žádný dynamit nezabavili. Že prý kdyby rámy zrušili, dynamitníky by se to na letištích začalo hemžit a vybouchlá letadla by pršela z nebe, jako když padají přezrálé hrušky. Z téhož důvodu nikdy nezruší ta lejstra a certifikáty a pasy. Že kdyby to zrušili, epidemie by zase vypukla a lidé by mřeli na chodnících a těla by se odkládat do mrazicích náklaďáků.

Ano, je to všechno pro naši bezpečnost, pro naše draví a pro naše dobro. Vděčný úsměv není ještě povinný. Ale je žádoucí.

LN, 27.12.2021

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy.