Tak to jsem vyhřezl hodně kulhavý rým! Možná ale, že kulhání je v tomhle třídimenzionálním šílenství vhodné. Koupíte si oblíbený časopis a co vidíte: ony se jim při tisku rozlezly barvy! Tisk je ale v pořádku, jde o tři dé. K časopisu vám dají papírové brejličky, jeden celofán červený, druhý modrý a hle, vidíte obraz plasticky. Jdete do kina a tam vám vrazí polarizační brýle do ruky. Film je „3D“. Nasadíte brýle, něco někde spustí promítání a zhoupne se vám žaludek. Časem si zvyknete a po čtvrt hodince přestanete 3D efekt vnímat a díváte se normálně na film.

Proč to všechno je?

Sám sebe bych se měl ptát. V mých sci-fi povídkách a románech se lidi dívají na „plastivizi“. Nikdy jsem nevysvětloval, co je ta plastivize a jak funguje. Předpokládal jsem, že tudy půjde vývoj. Nejdřív to byl němý film, pak zvukový. Přišla barva, to jsem byl malý kluk, když to začalo. Rodiče se kamarádili s barrandovskými kameramany. Ferdinand Pečenka nadával na barvu, jak je vulgární a zabíjí kameramanský kumšt. Jistě měl pravdu. Ale to je asi to jediné, co se k tomu dá podotknout.

No a pak přišly širokoúhlé filmy a dnešní divák si neuvědomí, že dříve mělo filmové plátno jiný poměr stran. Takže i ta 3D technika přijít musela. Jako každá novinka je i tahle 3D horečka velmi stará. V kinu Praha na Václavském náměstí se promítaly plastické filmy. Viděl jsem tam opus zvaný Memoriál Rošického, dokument z atletických závodů. No a když Jiří Skobla hodil kouli směrem ke kameře, uhýbali jsme hlavami, aby nás náhodou netrefil. Takže na jedné straně to není nic nového pod sluncem a na druhé straně ještě nikdy nenastala „3D horečka“.

Jak to s tou horečkou je? Píše se všude o 3D, protože se lidi o třídimenzionální zobrazování tolik zajímají a touží po něm, ba dychtí po něm a je třeba jim vyjít vstříc a nabídnout jim 3D i v té groteskní podobě „špatného soutisku“ a triku s papírovými brejličkami? Nebo existuje nějaké mezinárodní spiknutí a někdo někde stiskl spoušť startovní pistole a vystřelil s výkřikem „teď to do nich nahustíme!“? Nedovedu si na tyto otázky odpovědět. Na spiknutí nadnárodních korporací nevěřím, třebaže se důkazy o spiknutí řinou ze všech stran. Televizory jsou též 3D a na reklamách vidíme šťastnou majitelku a divačku takového 3D televizoru, která prožívá okamžiky hlubinné slasti, neboť z nitra televizoru na ni letí výbuchem vymrštěný automobil. Ale marně si ostřím ironii, výstřel ze startovní pistole zazněl a je to tady, obraz ve 3D se stane standardem. Takže vy i já budeme přihlížet vývoji a snášet to, co se na nás sesype. Nejprve tedy to budou (jsou) televizory s plastickým obrazem -a na ty je třeba zírat skrz polarizační brýle. Až si všichni koupí tyhle televizory a domácnosti budou zavalené brýlemi a budeme je pořád hledat a šlapat po nich a pulírovat jejich temná skla, přijde revoluční inovace v podobě bezbrýlového 3D. Z nitra televizoru nám na hlavu poletí vymrštěný auťák - a uvidíme to bez brýlí! Jen abychom to štěstí ve zdraví přežili.

LN, 14.2.2011