Hubbleův dalekohled snímkoval oblast vesmíru o průměru 11 úhlových minut, tedy oblast o jedné desetině průměru měsíce v úplňku. Jedná se asi o jednu setinu plochy viditelného kotouče měsíce. Podívejte se na měsíc v úplňku a představte si, že tuto plochu rozparcelujete na sto dílků a budete dalekohledem pozorovat plochu o velikosti jednoho takového dílku. Na této plošce onen dalekohled zachytil ve vzdáleném vesmíru 10 000 galaxií.

Sluneční soustava je součástí jedné takové galaxie zvané Mléčná dráha. Ta čítá celkem hvězd (sluncí) asi jako vojáků v Cimrmanově Blaníku,.tedy „nepočítaně“.

Dalekohled na snímku zachytil galaxii, kterou astronomové pojmenovali zcela prozaicky a takřka hloupě UDFy-38135539. Není to příliš romantické ani trochu zvukomalebné a už vůbec ne zapamatovatelné. Ale znáte vědce. Jméno třeba „Boženka“ by bylo jistě hezčí a zapamatovatelnější (viz též J. Cimrman „History and memory“).

Ostatně pro jistotu potvrzuji tímto své zákonné manželce, že nic s žádnou Boženkou nemám. To jméno mě opravdu napadlo jen náhodou.

Dalším sledováním vědci potvrdili, že se jedná o galaxii, která vznikla zhruba 600 miliónů let po vzniku vesmíru.

Celkové stáří vesmíru se přitom odhaduje na 13,7 miliard let, takže se jedná o galaxii, která vznikla relativně velmi záhy po tzv. Velkém třesku, tedy poměrně velmi brzy po okamžiku, kdy vesmír podle této teorie vůbec vznikl. Pro ilustraci jedná se o 4,3% celkového času trvání vesmíru.

Kdybychom tedy celkovou dobu trvání vesmíru určili na jeden den (24 hodin), tak tato galaxie vznikla již asi tři minuty po okamžiku jejího vzniku. Světlo z této galaxie k nám tedy putovalo zhruba 13 miliard let. Tato galaxie pravděpodobně v tuto chvíli již třeba ani neexistuje. Kdo ví.

Vědci uvádějí, že tato galaxie (UDFy-38135539, tedy moje Boženka) je v porovnání s Mléčnou dráhou ouplnej trpaslík. Obsahuje jen kolem jedné miliardy hvězd (!), průměr má menší než desetinu naší Galaxie a v hmotnosti nedosahuje dokonce ani jejího jednoho procenta. (Fakt trpaslík! Teda mezi náma, takovej smrad chcípáckej a neduživej ani za řeč nestojí.)

Netvrdím, že dalším údajům astronomů o této galaxii a o jejím okolí jako laik rozumím. Ani náhodou. Z uvedených údajů se ale snažím vytvořit si jakousi představu o velikosti (či spíše nesmírnosti a nezměřitelnosti) vesmíru. O nesmírném počtu galaxií skládajících se z ještě nesmírnějšího počtu hvězd (sluncí) a tedy o zanedbatelnosti nejen naší, běžnými lidskými smysly nezměřitelné, a tedy nezměrné velikosti galaxie zvané Mléčná dráha, ale také o zanedbatelnosti snadno přehlédnutelného kousíčku hmoty v této galaxii, které říkáme důvěrně Sluneční soustava.

Tím více vyniká ve vesmírných měřítcích již naprosto neměřitelná zanedbatelnost naší drahé „modré planety“ – matičky Země, a tedy i lidské civilizace, která záměrně (?), náhodou (?) či omylem (?) na tomto opravdu již ve srovnání s velikostí celého vesmíru zcela nekonečně zanedbatelně malém drobku hmoty vznikla.

Netvrdím, že touto cestou je možné dobrat se důkazu o existenci či neexistenci Boha, biblí nám předkládaného. Netvrdím, že je vůbec možné zabývat se takovými otázkami. Je docela možné, že cosi, co je odpovědné za vznik a další trvání vesmíru, existuje, a dokonce je docela možné, že to můžeme s klidem nazývat i Bohem. Ostatně proč ne?

Netvrdím, že není užitečné, aby lidé v jednání mezi sebou nedodržovali jakási pravidla stanovená Mojžíšem již ve Starém zákoně. Že je naopak vhodné a nanejvýš žádoucí, aby se k sobě chovali slušně a měli se případně taky kapku rádi (ať už si pod tím každý představí to, co on sám momentálně potřebuje). To vnímám jako jeden ze základních principů obsažených v Novém zákoně. Tam je ostatně Bůh stále ještě jednou z hlavních postav. Připouštím, že tyto principy obsažené ve zmíněných knihách se občas dokonce někomu i vyplatí.

Ale těžko mne někdo přesvědčí o tom, že existuje někde někdo (nebo něco), komu (či čemu) záleží na tom, jak kdo často chodí do kostela (a mimo něj se začasté chová tak, že to tady nebudeme rozmazávat), jak se kdo často modlí, křižuje a bije v prsa, kolik zkonzumuje hostií a jak často chodí někomu přes mřížku šeptat ve zpovědnici do ucha, kolika a jakých „bejkáren“ se kdy dopustil.

Jsem na hony dalek toho, abych se považoval za cokoli byť jen náznakem pozoruhodného, ale, abych byl vůči ostatním lidem dle možností slušný, vlídný vstřícný, laskavý, chápavý a empatický, tohle všechno (ty hostie atd.) „tak nějak“ nepotřebuji. Přiznám se ale, že ani nevím proč. Že by mě tak vychovali? Vím já?

Tím „dle možností“ mám na mysli tu eventualitu, že stanu-li se svědkem toho, že nějakej hajzl bude chtít ublížit mně nebo někomu z mých blízkých (ale klidně i vzdálenějších), jsem schopen svou vlídnost, vstřícnost, laskavost, pochopení a empatii na chvíli odložit a v rámci toho, jak jsem byl „asi“ vychován, jsem připraven pomoci a zastat se toho, o kterém usoudím, že to potřebuje.

Doufám ale, že o tom, že jsem jen člověk a jako takový mohu být i chybující, nemusím snad nikoho přesvědčovat.

Ale navzdory všemu, co jsem právě napsal, se jako každý rok těším, až si upečeme vánočku, ozdobíme stromeček, uvaříme rybí polévku, usmažíme kapříka a rozdáme dárky.

Veselé vánoce přeje