Být zbitý a hledět vzhůru, tak učil Jack Kerouac. K pocitu zbitosti máte příležitost na masážním stole. Tam jsem se ocitl v naději, že mě pan masér zbaví bolesti v kříži, v místě, které rozhodně neleží blízko centra rozumu. Oba jsme hleděli vzhůru, přinejmenším obrazně. Zabývali jsme se mimozemskými civilizacemi. Co si o nich myslím?

Čas od času se mě na to lidé ptají. Píšu sci-fipříběhy, takže mám mimozemšťany jaksi v referátu. Opravdu si myslím, že s ohledem na nesmírnost kosmu je vznik života vysoce pravděpodobný i jinde než na Zemi. A když života, tak i rozumu a kde je rozum, je nějaký organizovaný řád. Problém vidím v kontaktu. Kdyby byl možný, už by tu museli být.

„Třeba tu jsou,“ pravil pan masér. „Jsou tu a my je nevidíme.“ I tahle námitka patří do oboru sci-fi. Odborně se tomu říká „They Are Watching Us“ neboli „Jsme pod dohledem“. Spousta zábavných historek byla napsána pod touhle hlavičkou, patří sem i výtečné komedie Men in Black, známé z našich kin. Dá se na to říct to, co mi napsal fyzik Luboš Motl, když jsem s ním konzultoval fyzikální východisko pro román Tma, východisko vysvětlující, proč by měla přestat technicky fungovat elektřina: „Je to blbost, ale to se nedá dokázat.“ Kolik pilířů našeho myšlení je v podstatě pouhá nevyvratitelná blbost!

Nicméně pod dohledem jistě jsme. Když se pokusím rozjet v autě bez zapnutého pásu, auto na mě začne ječet. V tom nemají prsty mimozemšťané. Zvykl jsem si, že se mě na vážnost úmyslu smazat to či ono ptá mobil, fotoaparát i počítač. Nicméně intenzivní pocit „být pod dohledem“ jsem prožil, když jsem se pokusil pomocí služby Gmail odeslat elektronický dopis, ve kterém jsem adresátovi sděloval, že jsem připojil jeho obrázky do fotografické galerie.

„Ve zprávě jste napsal,připojil jsem‘, ale žádné soubory nejsou přiloženy. Chcete zprávu přesto odeslat?“ vyskočila na mě přísná hláška. Tohle už není „opravdu chcete fotografii smazat?“. Tady „něco“ čte to, co píšu. Vzápětí jsem si uvědomil, že když dostanu elektronický dopis obsahující, dejme tomu, vtip na téma „jak pracují blondýny s kopírkou“, hned vpravo mám pět reklam na tiskárny, kopírky, inkousty a cartridge s odkazem na hromadu dalších stránek o kopírkách. Je trochu zarážející, že žádná ta reklama nenabízí blondýny. Třeba to „něco“, co mě sleduje a co mi čte poštu, je informováno o mé monogamní zadanosti, a že nabídka stran blondýny má naději na úspěch limitně rovnou nule.

Nová generace počítačových programů určených k organizaci fotografického archivu už je schopná rozpoznávat obličeje. Začal s tím jako obvykle Apple v programu iPhoto a pak i Aperture a už se to dere i dovnitř fotoaparátů. Už je možno aparátu nařídit, aby fotil hlavně Pepu, když ho objeví v shluku pěti dalších lidí. „Něco“ ví, jak vypadá Pepa. Najde ho v davu a najde ho i ve fotografickém archivu. A nabídne mu to blondýnu, pokud je Pepa spíš na holky než na vdolky. Mají v tom prsty mimozemšťané? Nevím a proberu to s masérem. Jdu za ním zase v úterý.

LN, 19.7.2010