Lidé, kteří v roce 2013 při teroristickém útoku na účastníky bostonského maratonu sledovali šest hodin denně zpravodajství, byli víc traumatizovaní než ti, kdo byli přímo na místě útoku. Ve studii, kterou citovala nedávno agentura AFP, to uvedli američtí vědci.

Závěry byly založeny na průzkumu mezi 4675 americkými dospělými, který se uskutečnil krátce po smrtícím útoku 15. dubna 2013 a po následující pětidenní horečné honbě za podezřelými. Při ní byl jeden z podezřelých - Tamerlan Carnajev - zabit a jeho mladší bratr Džochar zadržen.

Připomneňme, že Džochar Carnajev byl obviněn z odpálení podomácku vyrobené bomby v cílovém prostoru bostonského maratonu, kde její výbuch zabil tři lidi a 260 dalších zranil.

Autorka studie Roxane Cohenová Silverová, profesorka psychologie Kalifornské univerzity, sdělila, že "vystavení médiím bylo silnějším spouštěčem stresu než skutečná přítomnost na místě."

Údiv nad tímto zjištěním však není tak překvapivý, jak ho prezentovala média, protože umění právě s tímto efektem již léta pracuje. Napadá mě třeba film Hanse-Jürgena Syberberga Hitler, ein Film aus Deutschland, tedy Hitler, film z Německa, který v roce 1977 pracoval právě s tímto efektem.

Syberberg totiž moc dobře věděl, že filmové skvence z období nacismu, které nejspíš řada lidí už i v nějaké formě zná, nemohou samostatně promluvit s dostatečnou silou a vyžadují hlas, který je vysvětlí. Věděl, že zpracování v televizi, kde se záběry vrací, opakují a jsou snímány z různých míst, zvlášť když je někdo sleduje několik hodin v jednom kuse, působí mnohem silněji a zanechávají v mozku pozorovatele hlubší brázdu.

Syberberg proto nevytvořil žádnou podívanou v minulém čase, nesimuloval skutečnost, protože ta je vždy neopakovatelná. Nabídl vlastní podívanou v délce sedmi hodin v přítomném čase a soustředil se na dobrodružství na plátně. Byl přesvědčen o tom, že realitu lze zachytit jedině nepřímo, spatřit ji, jak se odráží v zrcadle nebo jak je inscenovaná v divadle ducha. Film je proto pojat jako fantasmagorie: Všechny postavy nacistického katastrofického melodramatu jsou mrtvé, vidíme jen jejich duchy: loutky, strašidla, vlastní karikatury.

Přestože film stál tehdy jen půl milionu dolarů, vytvořil Syberberg pomocí poměrně naivních zákonitostí, které dnes využívají ve zbanalizované formě komerční televize, velmi jednoduchý i pompézní, sofistikovaný i spektakulární film o národním socialismu, o kterém se hovoří a píše dodnes. Zrekonstruovat hrůzu po letech o skutečné události je už možné jen v hlavě a je-li zlenivělá, už minulosti nerozumíme: tvář naší nohy je bezradná, neví kam kráčí.