Toto slovní spojení poprvé použila Margaret Tatcherová v osmdesátých letech minulého století, ale nikdo jí tenkrát nevěřil: nebrali jsme ji vážně. Na její slova dochází až v tomto století. Jenže jak napsal chorvatský teoretik kultury Boris Buden, její slova měla performativní sílu a znamenala v podstatě toto: "Úspěšně jsem demontovala sociální stát, vystrnadila jsem odbory a jiné podobné pospolitosti z politiky. Tak kde je ta vaše společnost?" Navíc profesionální válečníci nahradili tradiční armádu rekrutů, která plnila socializační roli, a strany se začaly sobě tak přibližovat, že je to marginalizovalo. Za poslední desetiletí ztratily většinou polovinu členstva. A tam, kde odbory ještě fungují, nehájí většinou zájmy své třídy, ale již pouze těch, kteří jsou zaměstnaní. Sociální stát se opíral o tovární dělmíky - a ti zmizeli. To vše má za následek, že bolest se individualizovala. Sdílená bolest, která vládla ve fungující společnosti, se vytratila. Průmyslová práce se v naší civilizaci ocitla na okraji. Už nemůžeme říci, že společnost nebo její jasně vymezená část trpí. Společnost již nevnímáme v existenciálním smyslu. Revoluce étosu, která chvíli u nás zavládla po roce 1989, se rychle proměnila v revoluci individuálních zájmů, jak to přesně pojmenovala Margaret Tatcherová.

Někteří sociologové tvrdí, že společnost funguje jen na základě haló efektu. Když zvoláte "Hej, ty", měl by se ten druhý otočit. Tímto gestem stvrzuje, že sám sebe chápe jako subjekt nějaké pospolitosti, která přijala jisté idee. Když dnes někdo zvolá "Hej, ty", skoro nikdo se neotočí, protože všichni prožíváme bolesti a strasti individuálně a víme, že se na nikoho nemůžeme spolehnout.

Na naši společnost, ale i na celou evropskou společnost, se podle Louise Althussera, francouzského levicového filozofa, už nelze dívat jako na nějaký subjekt. Ještě tu sice jsou stále se zmenšující strany, ale i rodiny se rozpadají. Ve společnosti začínají převažovat místo párů singlové, tedy jednotlivci, kteří odmítají mít odpovědnost za jiné, a to přesto, že by právě oni měli tuto odpovědnost pěstovat v celé naší civilizaci. To je možná ten největší paradox dneška: právě tato ryze individualistická a sobecká generace řídí Evropu, která se snaží sjednotit, a tím bourá poslední kotvu, kterou jsme měli: národní či spíše státní identitu.

Máme-li ale mít společné zájmy, musíme nejdříve vědět, ke komu se vztahují. Slogan "Kdo neskáče, není Čech" ukazuje, že jsme svou identitu ztratili. Pokusit se ji nalézt je možné jen v genetickém kódu dějin a rozhodně ne v aktualitách. Současně evropský sociální stát skončil, ale vlády se to bojí občanům říct, stále slibují voličům dárky, místo aby je stimulovaly k výkonu. Samy ze sebe dělají Santa Clause a z lidí pasivní příjemce: Tím rozpad společnosti urychlují. Vydělávají na tom jen političtí podnikatelé, kteří distribuci dárků organizují, protože takové podnikání je bez rizika: nedá se u něj měřit vztah výkonu a zisku.