Yahiové, Indiáni sídlící asi čtyři tisíce let v Kalifornii při Jelení řece, byli jedni z mála, kteří si zachovali úplnou nezávislost a způsob života až do předminulého století. Změnu přinesla až zlatá horečka. Koncem XIX. století jich zbylo jen deset a ti odešli hluboko do hor, aby se ukryli před bílým nebezpečím. Mezi nimi byl i desetiletý chlapec.

Na začátku XX. století, v roce 1906, potkala skupina dožívajících Yahiů naposled bílé lidi, americké zeměměřiče. Jakmile Indiáni uviděli bělochy, utekli. Aby je nikdo nemohl pronásledovat, rozprchli se do různých stran. Mladý Indián se po čase vrátil do tábora, ale ostatních se už nikdy nedočkal. Žil, jak ho to naučili předkové. Sám se o všechno dokázal postarat. Jen s jednou věcí se nedokázal - jak později vyprávěl - vyrovnat. Nebyl s to do smrti žít bez lidí. Stýskalo se mu. Po pěti letech 29. srpna 1911 se odhodlal k činu a sešel z hor do nížiny, kde ho lidé našli.

Ujal se ho profesor Alfred Kroeber z univerzity v San Francisku, který brzy zjistil, že nemá ani jméno. Počal mu říkat Iši, což v jeho mateřštině znamená člověk a učil se od něj další slova. Univerzita se snažila Indiánovi, který se narodil kolem roku 1862, vynahradit co mohla a on jim za to zase vyprávěl, jak jeho kmen žil, jak vyráběl nástroje, jaké si povídali pohádky a pověsti. K výročí jeho nalezení mu věnovala akcie univerzitního podniku. Mladí asistenti, kterým se jako správce staral o sbírky, se mu snažili vysvětllit, že teď se stal spolumajitelem firmy, která má prezidenta atd. Iši prý kroutil hlavou a říkal, že za akcie děkuje, ale že žádného prezidenta nechce, protože on je Indián a uznává jen svého náčelníka. Mladí národopisci mu vysvětlovali, že vlastnění několika málo akcií ho neoprávňuje k tomu měnit strukturu podniku, která vznikala léta a dobře funguje. Pro sebe si pak říkali, že je to škoda, že Indián nemá děti, ty by to snad už chápaly a nejen, že by prezidenta neodmítaly, ale naopak by se snažily chovat tak, aby se staly prezidenty společnosti, jejíž jsou členy.

Možná, že právě v tom je základní rozdíl mezi Indiány a bělochy. Indiáni nové věci odmítají, kdežto bílí muži se jich snaží zmocnit, dobýt je a ovládnout. My Češi, kteří jsme čtyřicet let také žili odděleni od bílých lidí na Západě a taky se nám po nich stýskalo, se i po pětvadvaceti letech svobody k Evropě chováme jako Iši k akciové společnosti. Opustili jsme jako on sice samotu, přestříhali dráty na hranicích, ale strachu z nových institucí jsme se nezbavili. Možná, my Češi, jsme také Indiány a naše štěstí spočívá jen v tom, že máme děti. Ty by už Evropě, jejíž budou snad součástí, mohly rozumět. Pokud ovšem majoritní společnost bude mít s Išima od Vltavy tak dlouho trpělivost. A pokud vůbec Evropa bude ještě hrát nějakou roli.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus