Koncem padesátých let, když jsme přešli na vysoké školy a začali jsme se hlouběji zajímat o to, co se to s naší zemí stalo, kladli jsme si otázku: Proč jsou Čechy a Morava o tolik nudnější, než v době našeho dětství, kdy i kina byla veselejší a zajímavěji se jmenovala: bio Rokoko na Roosveltově ulici, kde se hrály barevné filmy jako Sedm Sulivanů či Lasie se vrací, bylo přejmenováno na kino Tatra a ulice na Táborskou.

Rozverný název Rokoko, který každému už v ústech radostí poskakoval, se změnil v nudné a v ústech drnčící jméno pohoří. Podobně toporně vyznívaly i černobílé filmy, které se tam hrály: Hrdina od Stalingradu či Čínské jaro.

A právě v této době se to stalo: ze slepých průčelí domů začala opadávat nekvalitní omítka ze začátku padesátých let, která měla před námi na "věčné časy" zakrýt pestrou minulost. Z poza odchlíplých kousků nekvalitní fasády, která se sama srolovávala do tvarů starých víček od olejovek, na nás vykukovaly Baťovy lesklé a skoro nepoškozené boty s perforovanými hnědými svršky a druky jako oči v dívčím obličeji, který byl vedle otevírajícího se zipu na reklamě Waldesovy firmy Koh-i-noor z pražských Vršovic.

Umělá vládnoucí šedá nenormalita se drolila a autentický život na nás začal za ní pomrkávat a ukazovat nám svou původní barevnější a veselejší tvář. Blbost plná nadutých veselic, na které se chodilo z donucení a ze strachu, měla vytlačit původní slavnosti: místo svatého Martina, který jezdil na bílém koni a za nimž se chodilo s lampiony, se ve stejnou dobu a s týmiž světly měla oslavovat Velká říjnová revoluce (která byla v listopadu), místo Ježíška naděloval dárky na Vánoce Děda mráz ze Sibiře (který měl chodit podle pravoslavné tradice až na Nový rok) a místo, aby se mladí lidé chodili večer na 1. máje líbat k Máchovi v Praze na Petřín, brouzdali se od časného rána pod knůtou výhružek s vyprázdněnými hesly a schlíplými mávátky.

Aby z tohoto uskřípnutí duší nebylo úniku, země byla obehnána ostnatým drátem, který byl nabit elektrickým proudem. Po každém, kdo by ji chtěl opustit, se střílelo z věží, které se jmenovaly Mír, Přátelství či Bratrství. Zrůdnost dostala přívětivá jména v domnění, že nebude vidět, že si jí lidé hned nevšimnou.

V květnu roku 2003 jsme se mohli dočíst, že na základě stížnosti Oksany Basové z listu Russkaja Čechija byl v Praze 6 vyčištěn pomník Rudé armádě, na kterém byl nápis "okupanti". Pracovník čistící firmy si postěžoval, že běžné chemikálie k odstranění graffiti nestačily, že byla použita pára. Po vyschnutí je však nápis stále trochu patrný.

Dodnes na nás slovo "okupanti" vykukuje jako Baťovy boty či Waldesovy druky, aby nám připomnělo skutečnost, která podle Oksany Basové by měla být zapomenuta.