"Podívej, celý svět slaví moje narozeniny, jen já mám to štěstí, že to ty lidi nevědí," říkával mi se smíchem dědeček, který se narodil na 1. máje, a dodával: "Anonymita je velký dar chudým."

Měl pravdu, ale jako šprček jsem tomu nerozuměl a ani těch jeho veřejných oslav jsem se nemusel dlouho zúčastnit, protože jsem nebyl v pionýru. Nebyl jsem ale ve třídě sám: do roku 1954 v naší třídě bylo v pionýru jen pár dětí kovaných komunistů, z kterých jsme měli legraci, protože nosily rudé šátky a zajíkavě brečely, když umřel Stalin, zatímco my, ilegální skauti, jsme se smáli pod vousy, nosili pod svetrem žluté šátky a byli jsme na to tajně pyšní. Oni schůzovali a my jsme si hráli na ilegalitu v Krčském lese a vydávali tajný časopis Sova. Až v osmé třídě nás třídní učitelka přemluvila, ať vstoupíme do ČSM, tedy Československého svazu mládeže, jinak že se nedostaneme na gymnázium. Přihlášku jsem po dlouhém váhání podepsal: dědečkovi, který byl už nemocný, jsem to raději ani neřekl, radil jsem se s naším skautským vedoucím, který se shodou okolností jmenoval Václav Havel, jako náš budoucí prezident. Ten podpis jsem považoval za první svou zradu: Možná až takhle silně jsem si to tenkrát neřekl, ale určitě jsem to cítil jako provinění vůči dědovi, tátovi a našemu skautskému vůdci. Moc dobře jsem věděl či tušil, a dodnes si na ten pocit pamatuji, že dělám něco špatného, že opouštím sám sebe, že mě strkají na cizí cestu, po které se mi nepůjde dobře.

Nejsilněji jsem si to uvědomil na gymnáziu, které se tehdy přejmenovalo na jedenáctiletou střední školu, když tam zrušili latinu a řečtinu a strýc mi řekl, že z nás chtějí udělat blbce, a mě nutili, abych v šest ráno v modré svazácké košili šel slavit 1. máj. Tehdy jsem si vzpomněl na dědu, který již byl v té době mrtvý. Aby se mi z těch nucených oslav neudělaly mdloby, řekl jsem si, že jdu slavit dědečkovy narozeniny a místo Ať žije soudruh Zápotocký, křičel jsem Ať žije můj děda. V té vřavě si toho nikdo nevšiml. Dědeček by řekl: Měl jsi štěstí, byl jsi chudý, a tudíž anonymní.

1. máj byl pro mě důležitý také proto, že jsem dal poprvé dívce polibek a ona se přitom rozbrečela. Řekla mi: "A co je to platný, že je nám spolu dobře, když tátovi ukradli dílnu." Byl totiž krejčí! Abych ji utěšil, pravil jsem: "Nic si z toho nedělej, dědovi zase ukradli továrnu!... Vyráběl v ní lodičky," dodal jsem po pauze a ona se usmála a já se zamračil: Zřejmě tehdy mně došlo, že oni ty krádeže na 1. máje slaví, že totalitní režim je zvrhlý tlumočník, a začal jsem tu dívku vášnivě líbat v domnění, že na tu myšlenku zapomenu. Teprve později jsem se lekl, že to je přesně to, co oni si přejí a co už nesmím víckrát udělat.

Dnes vím, že naše existence je v řeči: nestojí mezi námi a světem, ale utváří náš svět. Když jsem křičel Ať žije můj dědeček, učinil ten křik mé selhání snesitelným, ale zároveň mě naučil sebepodvádění. V sobě jsem se cítil čistý, ale navenek jsem byl slouhou režimu a to jim stačilo. Zřejmě právě tehdy mi začalo docházet, že svět, který mě obklopuje, je past a že lidský důvtip na všechny léčky totalitního systému nestačí.