Přelomu století (a tisíciletí) předcházela devadesátá léta. Století je takto rytmizováno, zažili jsme léta osmdesátá a sedmdesátá, zlatý věk let šedesátých, odporná léta padesátá a ta desetiletí předcházející se od sebe lišila jen stupněm odpornosti. Byla nějaká „desátá“ léta? Lidé měli tehdy jiné starosti, chystala se válka, v níž Evropa zlomila sama sobě páteř a už nikdy se z toho neuzdravila. Nicméně ani bez té války by se asi nemluvilo o desátých létech. Vždyť ta dvacátá (a následující) léta se skládala z roku dvacet jeden, dvacet dva atd., kdežto teď jsme v roce deset, napřesrok jedenáct, a nikoli tedy „deset jeden“. Zkrátka kvůli jazykovému úzu je prvních dvacet let ve století jaksi bezprizorných, nemají společného jmenovatele. Tedy v naší jazykové oblasti. Na řádně pojmenovaná léta si budeme muset počkat celé jedno desetiletí. Nebuďte netrpěliví, uběhne to sakra rychle.

Známe i jiná označení epoch. Devadesátá léta devatenáctého století bývají označována jako „fin de siecle“. Pod tím označením cítíme nostalgii po něčem odcházejícím, po úpadku aristokratické kultury, okouzlující ve své formálnosti. Byla to doba dekadentní a nevázaná, jako kdyby celý ten kulturní odkaz století byl nacpán do kompostéru a z prsti v něm vytvořené měla vykvést kultura moderní, kultura v nejširším slova smyslu. Termín vznikl hned na začátku dvacátého století a rychle se ujal. Je ale divné, že se nic podobného nestalo ve století jednadvacátém. První jeho dekáda, která letos vrcholí, jako by neměla převládající názor na devadesátá léta dvacátého století. Přitom to byla doba dějinotvorná! Rozpad ruské diktatury a nevídaná transformace čínské diktatury, to jsou události, jež nemají v dějinách obdoby. Byla to doba obrovských nadějí. Zdálo se, že princip demokracie a svobody do té míry zvítězil, že nastává konec dějin ve smyslu vražedných konfliktů. Konečně se rozum ujal vlády nad světem, to jsme si mysleli v době „fin de siecle 2“.

Jak strašný to byl omyl! V části světa rozkvetl fanatismus navazující na nejtemnější středověk, v našem světě je to zase ochromující a ohlupující politická korektnost ruku v ruce s fanatismem environmentalistickým. Zdá se, že právě tyhle dva ideologické proudy v nás zasely jakýsi pocit viny, že se stydíme za naše rozpustilé naděje devadesátých let. V naší zemi se stalo téměř povinností očerňovat devadesátá léta jako dobu „divokého kapitalismu“, místo abychom na ně vzpomínali s obdivem a úctou jako na dobu, kdy se Fénix znovuzrodil z popela.

Snad jsme vstoupili do posledního roku „nultých let“, do posledního roku kocoviny prožívané po bakchickém reji na troskách rudého koncentráku. Přál bych si, abychom za rok do těch „desátých let“ vstoupili s lepší náladou, než jakou si sami sobě vnucujeme teď.

LN, 4.1.2010