Novinky dobývají světa plíživě. Vyskytnou se, zjeví se, vystrčí růžky. Jsou vidět tu a tam a najednou se něco stane a je toho všude plno. Když mi bylo patnáct, profesorka Vlasta Hilská mi ukázala kovovou krabičku. A jestlipak poznám, co to je. Domníval jsem se, že je to foťák – tenkrát byly v módě aparáty kapotované do eloxovaného hliníku. Ona pak cosi zmáčkla a začalo to hrát – bylo to tranzistorové rádio, které si přivezla z Japonska. No a rok s rokem se sešel a kdejaký hejhula chodil po světě a na krku mu visel řvoucí tranzistorák. Stejně tak si vzpomínám na první barevný televizor a na první přenosný telefon, které jsem viděl. Nebo první digitální fotoaparát. Taky jsem o nich nejdříve četl a dlouho potom přišlo fyzické setkání. V té souvislosti mě hřeje jedna vzpomínka. Potkal jsem v Jungmannově ulici Borise Hybnera a ukázal jsem mu digitální fotoaparát. To bylo jeho první setkání s touhle novinkou. Řekl mi: „Jsem rád, žes mi to ukázal právě ty.“ Co vyhlížím teď? 
Akumulátor elektrické energie. Nic senzačního, přinejmenším nic senzačního na první pohled. Prostě baterii. Lehkou, s obrovskou kapacitou, bez toxických složek. Tahle věc změní svět. Zatím je to tak, že elektrickou energii umíme vyrobit, ale nedovedeme ji pořádně skladovat. Nedávno zafoukal pořádně vítr v severním Německu a zkolabovala část německé energetické soustavy, protože větrníková pole vyrobila příliš mnoho elektřiny. Jsem na pozorovatelně, vyhlížím tu novinku a přitom vím, že je to ode mne pošetilé. 
Tentokrát to nebude tak, že nejdřív něco není a pak bum, a je to tady. Tranzistorové rádio na dlani profesorky Hilské. Mobilní telefon, velký a šeredný, na desce psacího stolu pana šéfredaktora. Zřejmě se půjde cestou pomalého zlepšování. Váš mobilní telefon vydrží na jedno nabití dnes den, za rok to bude pět dní. Dnes ho dobíjíte přes noc, za dva roky bude dobitý za pět minut. Váš kamarád jezdí na elektrickém kole. Soused si instaluje na střechu solární elektrárnu. Budete večer referovat manželce, že se dočista zbláznil, že vyhodil peníze za takový nesmysl. Ale bude vám to vrtat v hlavě. Začnete sledovat zprávy a budete si všímat inzerátů. Za rok si řeknete, ona to vlastně není taková marná investice. 
Tak nějak to bude a svět se změní. Povedeme spory o tom, jestli je to změna k horšímu, nebo k lepšímu. Krajina se změní v jeden velký Temelín rozesetý po střechách. A zajímavé je, že se to objevuje i ve značně odlehlých oblastech světa. V Keni jsem z letadla viděl klasické masajské vesnice, chýše postavené do kruhu, obehnané plotem z pichlavého křoví. U chýší se tu a tam leskly solární panely. V základním táboře Everestu na čínské, respektive tibetské straně velehory měli pastevci jaků solární panel, satelitní anténu a dívali se na televizi. Když jsem se k nim přiblížil, ohlíželi se na mě nevraživě. Jdi pryč, Evropane, říkaly mi jejich pohledy. Ty máš doma tu svou nudnou rozvodnou síť, ale tady, my tady máme to pravé 21. století! 
Což byla svatá pravda. 

LN, 17.10.2011