Když už jde člověku o zdraví a v podstatě i o život, musí se občas smířit i s určitými omezeními, v krajním případě i se zákazy. Mne osobně dosti citelně postihlo povinné ome­zení sledování zpravodajských pořadů České televize.

Hlavně velmi přísný zákaz dívat se na pořad Události a komentáře. Při něm jsou totiž mé nervy často doslova nadranc. Tlak mi vyskočí na 240, v zoufalství plivu na obrazovku, sprostě nadávám moderátorům a velmi často i jejich hos­tům. V jakémsi podivném „politic­kém deliriu“ pak běhám po pokoji a hledám buď kalašnikov, nebo kus lana a dvě tři skoby, co by dobře lezly do zdi. Naštěstí pro moderátory výše uve­deného pořadu i pro mne zatím marně.

Jak jistě z vlastní zkušenosti znáte, že jedna věc je zákaz a druhá jeho dodržování. A vůbec nejhorší je situace, když trpíte závislostí. Ano, přiznám se, jsem závislý na sledování po­řadu Události a komentáře.

Vzhledem k tomu, že jsem vcelku klidný a vyrovnaný člověk, můj život neoplývá vzru­šením. Věnuji se svým inovačním projektům, vytváření a přihlašování patentů a jako aktivní hudebník relaxuji při hře na kytaru, koncertní foukací harmoniku a při prvních lekcích školy hry na klavír.

Zásadní a v podstatě jediné silné vzrušení do mého tak klidného života vnáší několik posledních let již jen sledování Událostí a komentářů. Přes přísný zákaz si pořad ve 22:00 hodin občas pouštím s naivním přesvědčením, že mne jeho autoři, moderátoři a hosté budou pravdivě a nestranně informovat dění u nás i ve světě. Ale:

„Je to marný, je to marný, je to marný!“

Zase lžou, zase nás oblbují nepravdivými či aspoň podstatně zkreslenými informa­cemi, zase si zvou k diskusi jen hosty s předem schválenými názory. A já hlupák se na to dí­vám, adrenalin ze mne doslova stříká do všech stran a já se tak doslova „vyagresím“.

Po skončení pořadu jdu utřít poplivanou obrazovku, seberu po zemi rozházené pol­štářky z gauče, občas uklidím i sekeru, smotám připravené lano a skoby, co dobře lezou do zdi, opět uložím do bedny s nářadím.

Také tento čtvrtek nebyl výjimkou. Opět jsem podlehl touze po „vyagresení“ a pořad si pustil. Vrcholné extáze agresivity jsem dosáhl při diskusi moderátora Daniela Takáče se zmocněncem Rady Evropy pro migraci Tomášem Bočkem.

Jimi prezentované názory byly doslova „na zabití“. Obou. Při diskuzi o násilných udá­lostech v táboře u Idomeni se zabývali pouze právy běženců. O tom, že se tito lidé snaží hrubým násilím dostat nelegálně přes státní hranice, se ani nezmínili. Tomáš Boček dokonce řekl, že každá země má sice právo na ochranu svých hranic, ale že přitom nesmí být nikomu fyzicky ublíženo. A v tomto případě po „bojích“ prý muselo být ošetřeno i několik dvanáctile­tých chlapců. O tom, že se tito výrostci spolu se spoustou dalších útočníků před­tím snažili prorazit oplocení a házením kamenů se pokoušeli zabít či zranit obránce hranic, se samo­zřejmě ani nezmínili.

Pokud by se naše veřejnoprávní televize konečně zase vrátila k vyváženému a objek­tivnímu zpravodajství, nemusel bych si ke sledování jejích pořadů sám dávat přísný zákaz. Ale zatím to nejde.

„Vašku, nedívej se na Události a komentáře, nebo se zblázníš!“