Minulou neděli ČT odvysílala poslední díl cyklu Bohéma. Kupodivu se ukázalo, že naši kritici se do analýzy cyklu moc nehrnuli. Recenzí jsem našel velmi málo a pokud ano, zabývaly se zásadními otázkami, zdali je možné, aby Otakar Vávra pleskal žoviálně Štěpánka po tváři a jestli kapitulační text četl do rozhlasu Štěpánek nebo generál Syrový. V recenzích se dají sledovat dva hlavní proudy: je správné pozměňovat historická fakta požadavkům dramatické stavby? A je správné mixovat skutečné reálné figury a smyšlené postavy? To jistě jsou podstatné otázky a je dobře se jimi zabývat. Mrzuté ale je, že se ohlasy, které znám, dotýkají jen okrajově toho základního, toho, o čem ten cyklus vlastně je.

Protektorát nepamatuju, to jsem byl na houbách (jenom mám křestní list na formuláři Böhmen und Mähren), ale co bylo poté, mám v paměti docela zřetelně, byť je to obraz ovlivněný optikou dětských očí. Příklad: s rodiči jsem byl na předpremiéře Pádu Berlína, sovětského velkofilmu, v němž Jan Werich hrál třetí hlavní postavu: Superhlavní byl Stalin, pak jeho protivník Hitler a následuje Göring ve Werichově podání. Ten po celou dobu dvoudílného eposu pletichařil se Západem, takže divákovi bylo jasné, že Angličané a Američané vlastně se Sověty nebojovali, to jenom hráli habaďůru a Hitlera proti Sovětům štvali. Tak hezky a přesvědčivě to hrál Jan Werich, který válku strávil ve Spojených státech. Co s tím? Jak to posuzovat?

Cyklus Bohéma má zásadní význam, že klíčovou otázku nastoluje. Nevynáší žádné soudy, jenom ukazuje, jak funguje tlak prostředí, jak probíhá to lámání kolem. Proces je o to složitější, že má individuální projevy. Někdo se ohne, jiný zlomí a jiný se zase nadšeně vrhne po příležitosti. Pak toho třeba lituje a v dalším dějství lámání v kole je sám rozmašírován, pokud se neohne. Litoval jsem , že Bohéma je disproporční, že ze šesti dílů má čtyři věnované Protektorátu a dva padesátým létům. Mohlo to být dva a dva a dva, tedy Protektorát, padesátá léta a šedesátá léta, kdy se z rudých komunistů stali zásadoví demokraté a ty pak semlela normalizace a po převratu kádrovali a nálepkovali a jak se říká v pohádkách, pokud neumřeli, dělají to dodnes.

Možná se o tom uvažovalo to tak udělat, ale vyžadovalo by to odvahu. Ono totiž to lámání v kole funguje dodnes. Má jiné formy. Dnes za vybočení z linie není kulka nebo oprátka jako za Protektorátu anebo lágr a uran (a sem tam taky oprátka) jako v padesátých létech, a nenásleduje ani vyhození z práce a dopad na celou rodinu jako za normalizace. Následuje jen společenský stín, jakési vyloučení z oficiálního výsluní. Ale ono to asi jinak nejde. Vždycky bude nějaká smečka se svými směrníky a pokouše ty v mimosměru.

Čímž jsem odběhl od té Bohémy. Dík za otevření debaty... a teď ještě, aby nějaká nastala.

LN, 27.2.2017