Připadám si nějak nepatřičně: konec roku je na spadnutí, měla bych bilancovat, ale místo toho znepokojeně počítám dny a stránky. Nabrala jsem si, zdá se, trochu moc překladů, a teď se snažím přeložit každý den tolik stránek, abych stihla termíny, jaké stanoví smlouvy. Původně to bylo šest stránek denně, což celkem jde, ale teď už je to skoro sedm - podzim a zejména prosinec byly tak náročné, že jsem své denní penzum při nejlepší vůli nesplnila. Nejhorší byl samozřejmě "havlovský" týden, ten poslední předvánoční. Měla jsem už na řadu médií vztek - pořád volalo nějaké rádio či televize, jestli bych nemohla přijít nebo aspoň po telefonu něco povědět "asi víte, k čemu".

Až na čestnou výjimku Českého rozhlasu jaksi nikoho z nich nenapadlo, že je to práce a že za práci se platí. Nelpím na penězích a ani se za nimi nehoním, mám pocit, že jich mám víc, než potřebuju - jde mi o slušnost. A že jsem z nejsledovanější televize musela bez honoráře drandit přes půl Prahy taxíkem za své, když jsem tam předtím strávila víc než dvě hodiny, považuju za nehoráznost. Tam už mě tedy nenalákají. Ale čert vezmi peníze, ty byly nebo nebyly a budou nebo nebudou - dokud mám na činži a něco k jídlu, nemusím na ně myslet.

Jenže ten čas! Překládání je, jak ví každý, kdo se jím někdy zabýval, práce, která se nedá urychlit. Sedm stránek za den se samozřejmě přeložit dá, dá se dokonce víc, i se vším dohledáním správného českého znění jmen a míst, chozením do knihovny a hledáním citací. I fejeton se přitom dá nějak napsat, ba i rozhlasový pořad. Problém ovšem nastane, když budu muset někam jet... a to budu muset. Pak je každý den citelně znát. Optimisticky si říkám, že všechny ty stránky, které mi chybějí, pořád ještě přeložit dokážu, i když mám takové zpoždění. Pokud mi do toho zase něco nepřijde - a přejuli si něco do nového roku, pak tedy, aby nepřišlo nic nepředvídaného, co by mě zdrželo od překladu. Je to vlastně přání obecnější, platí i pro vás, milí čtenáři, letos toho bylo hodně asi nejen pro mne. Těch mrtvých! A těch skandálů, musím dodat. Teď se podle všeho vznáší Damoklův meč nad ministrem školství. To by mi tolik nevadilo, není moc ministrů, kterým upřímně držím palec.

Víc mi vadí, že možná přijdou vniveč peníze pro projekty ve školství - na rozdíl od většiny českých politiků pokládám školství a kulturu za jediné oblasti, které mohou českou společnost držet pohromadě a v přijatelném stavu. Mé další novoroční přání tedy je, aby se ti, kdo nesou odpovědnost za rozdělování veřejných peněz, chovali ke kulturním a školským institucím méně macešsky.

Poslední přání, o kterém se zmíním, je skromňoučké a týká se mých novinářských kolegů. Vážení i nevážení milí kolegové! "Zpravodajec" je zpravodajský důstojník, jinak řečeno agent nebo špion. Ten, kdo obstarává a zpracovává informace do médií, není "zpravodajec", nýbrž ZPRAVODAJ. Mohli byste to mít napřesrok na paměti?

Pokud jde o předsevzetí, těm se samozřejmě meze nekladou. Moje zní sedm stránek denně.

LN, 30.12.2011