Česko? Před pětatřiceti lety, i dříve, se název Česko používal také: vždycky ironicky. To naše Česko, těmi slovy chtěl mluvčí vyjádřit něco jako – ten náš Blbákov. Dnes je to oficiální název.

Nemýlíte se, pokud tušíte v pozadí mých řádek hořkost. Ne nějak moc velkou. Nepozvracel jsem se, když jsem v televizi poslouchal Milana Kňažka vykládat zcela vážně, jak moc si on a další slovenští vyjednávači před pětadvaceti lety přáli udržet Československo jako stát, a obdivoval jsem Petra Pitharta, který seděl před kamerami vedle něho. Nehnul brvou při těch nehoráznostech a hořkost jistě cítil taky. Bylo to znát hlavně v závěru, když se vyznal ze svého přesvědčení, že ten rozchod nastal příliš brzy, bez vážných pokusů udržet stát pokřtěný krví hrdinů první i druhé světové války. Hořkost cítím, když se mě v nějaké vzdálené cizině ptají, odkud že jsem a když řeknu, že z České republiky, mluvím do prázdna a obličej mého protějšku se rozsvítí pochopením, až když se poopravím, že jsem z bývalého Československa. A to bývají lidé, kteří před těmi pětadvaceti lety ani nebyli na světe anebo tahali za sebou kačera, nebo slona nebo co se tak asi v dalekých zemích tahává.

V televizi jsem v neděli zahlédl i filmové záběry bratislavského Náměstí SNP. Jásot, to byl přechod roku 1992 a 1993. Já tam tenkrát byl, chtěl jsem si to prožít na vlastní kůži. Moc nás tam českých novinářů nebylo, z těch píšících snad jen Jaroslav Veis, můj dlouholetý kamarád a kolega ještě ze studií. On byl tehdy v Lidových novinách, já ve Frontě. Nějaká slovenská rozjásaná vlastenka ho poznala podle fotky a jedovatě ho oslovila:

„Vidíte, pán Veis! Ti lidé tančí!“

A skutečně, lidé tančili kolem alegorické rakve, ve které leželo tělo mrtvé republiky. Jaroslav bez zaváhání odpověděl:

„Ano, tančí. Jde ale o to, aby tančili ještě za rok, i za deset, dvacet let.“

Jsme u toho. Tančí se na Slovensku, tančí se v Česku?

Samozřejmě netančí, ale to nic neznamená, v duchu Svěrákovy písně s refrénem „není nutno, není nutno“. Není nutno, a ani není možné, aby se pořád tančilo. Jde o to, aby se lidi cítili dobře. Mám pocit založený na zkušenostech, že se v samostatném Slovensku lidi cítí líp, než by se cítili, kdyby byli součástí Československa. Asi se měli Češi víc snažit, aby se Slováci cítili ve společném státě dobře. Když se lidi dobře necítí, cítí se špatně.

Mimochodem, tohle by měli vědět v Bruselu, že cítění a penězovody nemají přímou souvislost. Ale to už je historie současnosti a budoucnosti.

LN, 28.8.2017