V pátek jsem se dočetl na Novinkách.cz, že se dveře jednoho z butiků Ivany Follové vpodvečer definitivně zavřely. Pozvala své přátele z řad celebrit a uspořádala pro ně velkorysý výprodej, píše autor, spíš bych hádal na autorku, podepsaný jako „bož, Právo“.

„Na rozlučku v pražském Ungeltu dorazila i řada pánů v čele se spisovatelem Ondřejem Neffem. Poslední prodejní den se tak proměnil v příjemné přátelské setkání u šampaňského a domácích dobrot, během něhož z věšáků mizely poslední kousky,“ píše „bož“. To je roztomilá formulace. Vyvolává představu, jak vedu rozvernou tlupu hejsků, všichni jsme v žaketech - bílá šála kolem krku a cylindr na hlavě - a už rozjaření zapadáme k Ivaně cestou na recepci podávanou hraběnkou K., když ještě předtím jsme byli v kasinu a hráli tam baccarat. Takový tah v žaketu a cylindru by se mi, přiznám, líbil.

Věc má háček. Ivanu Follovou neznám, ač jistě o hodně přicházím. Na uzavření butiku mě nepozvala, ne že by proti mně něco měla, ale ona nezná mě. Takže jsem na uzavření butiku nebyl, natož pak abych tam vedl „řady pánů“. Jak se zpráva dostala na Novinky.cz? Jak se dostala do pera osoby podepsané jako „bož“?

Vysvětlení je několikateré. Šifra „bož“ si vše vycucala z palce. Nebo jí někdo něco nakecal. Nebo se za mě někdo vydával. Anebo je mi někdo šíleně podobný (zaslouží si pak politování) a táhne Prahou v čele šiku pánů a jmenuje se ve skutečnosti Živodar Dotyčný nebo jakkoli jinak. Víc než tyto čtyři možnosti mě nenapadají a věru nevím, která z nich by mě měla více zneklidnit. Kdyby platily první dvě, znamenalo by to, že se v Novinkách.cz zveřejňují i naprosté ptákoviny. Třetí varianta by zasloužila kopnutí někoho do pozadí, no a ta čtvrtá...

Připomněla mi příhodu starou snad deset, snad patnáct, snad více let. Volal mi můj přítel Kája Saudek a vyptával se, jak se mi daří. Odpověděl jsem, že dobře a že děkuju za optání.

Bylo znát, že ho odpověď neuspokojila. Naléhal.

„Víte, Ondřeji, já jsem váš přítel,“ říkal mi. Vykali jsme si, Kája si snad s nikým kromě rodiny netykal. „Můžete se mi svěřit. Na světě není nic, co by se nedalo překonat, i když to vypadá jako bůhvíjak těžké.“ A tak dále.

Navštívil jsem ho a ptal jsem se, co měl ten jeho telefonát znamenat.

Nakonec jsem z něho vypáčil, že prý mě potkal v jedenáct dopoledne poblíž křižovatky U Anděla na šrot opilého. Napůl v bezvědomí. Totál. Na mol. To ho vyděsilo, protože tak se pije jen ve stavu naprostého zoufalství. Aby člověk zapomněl.

„Kájo,“ řekl jsem mu. „Nikdy v životě jsem nebyl opilý na šrot. Po alkoholu je mi špatně a vyhodil bych ho ze sebe dřív, než bych se k tomu molu dostal. A dopoledne nepiju vůbec nic.“

Trochu shovívavě se usmíval a zároveň byl poněkud smutný.

„Chápu. Nechcete o tom mluvit. Tak někdy jindy. Jsem váš přítel. Můžete mě kdykoli zavolat, třeba v noci, kdyby to na vás dolehlo.“

Nikdy jsem ho nepřesvědčil, že tam potkal někoho úplně jiného. Ani šifru „bož“ bych možná nepřesvědčil. I když bych jí mohl ukázat vstupenku ze Strašnického divadla, kde jsem byl toho večera na představení Údolí včel podle Körnerova románu. Vždyť jsem si ji mohl předem obstarat, abych měl alibi pro ten úžasný tah noční Prahou v čele celebritních hejsků!

LN, 14.1.2008