Stává se mi čím dál častěji, že si vzpomínám na Hanuše Orlického. Býval jedním z vedoucích redakce zpravodajství v rozhlase, už je to padesát let. Já tam praktikoval coby student a Orlický, inu, šéfoval. Až do devětašedesátého, to nás pak vyházeli všechny. No a ten Hanuš Orlický v tom osmašedesátém, kdy jsme se vzájemně uklidňovali, že všechno dopadne dobře a že Brežněv nebude takový idiot, aby na Československo poslal armádu, zavzpomínal na dobu o třicet let dříve.

To taky vládla nervozita a v rodině u Orlických se vzájemně uklidňovali, že to dopadne dobře. Že Hitler nebude takový idiot, aby strhl Evropu a Německo tuplem do neštěstí. Němci jsou přece vzdělaný kulturní národ a to, co se povídá, jsou jenom pitomé řeči. To přece není možný, aby to byla pravda.

„No a vidíte,“ vyprávěl tenkrát Orlický, „celá mišpoche šla do plynu a jen já jsem tu zůstal.“

Nedá se říct, že by nás tenkrát to jeho vzpomínání nějak moc uklidňovalo. Vzpomínka na ně mi ale utkvěla v mysli. Ten princip „to není možné“, to bylo jádro celé věci. Ten výraz víry, že nemůže dojít na nejhorší, protože to nejhorší se vzpírá naší představě. Že to nejhorší je tak trochu konec toho světa, jak ho známe. Potom, když to nehorší přijde a svět, jak jsme ho znali, ztratíme, vzpomínáme, jak dobrý vlastně byl.

Přitom žádné poučení z toho všeho není. To takzvané nejhorší má vždycky jinou podobu. Brežněv byl jiný než Hitler a oba sahali ve varhanách dějin do jiných rejstříků zla. Dnes nám na hranicích žádný Hitler nebo Brežněv nestojí. Nějaký ten Abú Bakr Bagdádí je při veškeré té hrůze směšná figura povykující někde v poušti na irácko-syrském pomezí, říkám si na uklidněnou. A opět se vzpomínka na Hanuše Orlického vynoří z přítmí. Hanuš se směje.

„No ovšem. Směšná figura. To jsme si v té naší mišpoche říkali o Hitlerovi taky. Uřvaný panák s knírkem a patkou.“

Snažím se v duchu s Hanušem polemizovat. Hájím ten náš svět v jeho zavedené celistvosti a příčí se mi vidina nějakého vpádu. Je to ale obtížná polemika.

Pozitivních argumentů mám spoustu, jenže na té druhé misce vah jako balvan leží nejistota. Nejsem si totiž jistý, že předáci toho našeho zavedeného světa vědí, co dělají. Cítím z nich nejistotu a jejich činy, pokud se o nějakých činech dá mluvit, jsou odvozeny od vnějších tlaků. Nevycházejí z jasné vize a projektu, jak tu vizi naplnit. Nejistota pak plodí nedůvěru. Co si mám myslet, když britský premiér Cameron zčistajasna přiletí do Prahy, krátce pohovoří nejdřív s prezidentem a pak s předsedou vlády a hned následně se sejde Bezpečnostní rada státu a o něčem rokuje a poté mlčí v duchu Svěrákovy Smrtky „my nesmíme ani naznačovat“. Nemám rád tyhle náhlé a nepochopitelné schůzky a jednání za zavřenými dveřmi. Už proto, že později, kdy dějiny zase obrátí list, se dozvídáme, co se kde a jak a proč upeklo a co to přineslo.

Moc bych si přál, aby se Hanušův stín smál nadarmo. Ono ne všechno dopadlo a dopadá špatně. Ustup, stíne, říkám mu. A on, lišák stará, ne a ne poslechnout.

LN, 25.1.2016