Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996FEJETON: Epopej
Hlavním tématem takového obrovského obrazu by bylo zavraždění jedenácti německých civilistů v červnu 1945 v Moravském Krumlově. Němci – „Sudeťáci“ – by byli vyvedeni jako zloduši s rohy, nejlépe s „germánskými“ rohatými přilbami, a měli by na jedné noze kopyto, možná i zárodeček ocasu. Vražedníci by byli urostlí a vypasení blonďatí slovanští jinoši v rozevlátých řízách. Podle toho, kdo nakonec zvítězí ve sporu o umístění Epopeje, by měli mít podobu pražských a moravskokrumlovských radních, ale to bych musela počkat, jak spor dopadne. Vítězní radní by vystupovali v roli čackých slovanských reků, poražení by se podobali zástupcům vražděných Němců.
Doležal navrhuje, že by měl mít na obraze čestné místo europoslanec Zahradil – myslím, že by mohl stát na blízkém návrší jako Radegast, s tou zubatou svatozáří kolem hlavy, čímž by symbolizoval dávné slovanské tradice. Z politiků bych doplnila ještě kandidátku na europoslankyni Bobošíkovou, která by mohla Radegastovi sekundovat jako krásná bohyně jara nebo tak něco.
Nad bojištěm by se v oblacích vznášel okřídlený anděl s tváří Edvarda Beneše, který by podobně jako vánoční anděl třímal v rozpřažených rukou standartu. Nebylo by na ní však napsáno „Gloria in excelsis Deo“, nýbrž „Zasloužil jsem se o stát“.
V mládí jsem byla Muchovou ctitelkou, jeho secesní dámy se mi moc líbily. Když mě pak ale osud zavál do Moravského Krumlova a já zhlédla Slovanskou epopej, nějak se mi změnil vkus a od té doby mi Muchovy krásky připadají jaksi plytké. Možná je to nespravedlivé, ale tolik národovecké zaslepenosti a nevkusu najednou – a navíc v tak monumentálních rozměrech – mě skutečně zaskočilo a znechutilo. Mistr to zajisté myslel dobře, chtěl pozdvihnout národní hrdost a příchylnost k vlastnímu společenství, ale řekla bych, že se mu to zatraceně vymklo z ruky.
Nezkoumala jsem podrobněji, jaký svatostánek chce město Praha zbudovat veledílu oslavujícímu a vyzdvihujícímu pokleslé národovecké mýty a legendy. Mohlo by postavit nějakou pohanskou svatyni na Petříně. A každý rok by se před ní v den vhodného výročí mohla konat oslavná merenda. Doporučovala bych živé obrazy, to je takový hezký, leč nepříliš frekventovaný žánr. Třeba v den výročí některého poválečného masakru německých civilistů. Vystupovali by v nich politici, kteří se za poslední rok vyznamenali nejvýraznějšími nacionalisticky a populisticky laděnými výroky. V roli obětí by pak mohli být třeba novináři, kteří jsou toho názoru, že poválečné „vypořádávání“ s německými civilisty byla hanebnost.
LN, 15.10.2010