Americký sloupkař John C. Dvorak je obrovská autorita v celém světě informačních technologií. Jeho zasvěcené a vtipné sloupky vycházejí i v české mutaci PV magazinu a jsou lidé, kteří tento časopis vyhledávají právě kvůli Dvorakovým textům. V posledním květnovém sloupku Dvorak varuje, že se Američané stávají národem s úzkým rozhledem, vinou internetu, novin a škol. To, co Dvorak píše, se samozřejmě netýká jenom Američanů. Zamýšlí se nad úrovní vzdělanosti jako takové a varuje, že vzdělanost upadá.

Dvorak má ve zvyku jít bez okolků k jádru věci a nejinak je tomu i zde. Upozorňuje na úpadek tištěných médií. Mladí lidé pod 21 let noviny nečtou vůbec, tvrdí, ale i starší lidé od četby novin upouštějí. Navíc se mění i noviny samotné. New York Times podle Dvoraka nedávno propustily zkušené novináře a nahradily je bloggery a jelimánky, kteří právě opustili střední školu. Jelimánkizace tisku je i naše neštěstí. Málokterý čtenář českých deníků si uvědomuje, že do značné míry čte studentský časopis. Dvorak navrhuje poslat jelimánky na roční zkušenou „do Bulharska nebo Brazílie“.

Obávám se, že by to nestačilo. Trend je takový, jaký je, a ani spojené síly Bulharska a Brazílie v tom nic nezmohou.

Pozastavil jsem se nad jednou pasáží textu. Dvorak v něm dává do kontrastu listování seriózními novinami typu NYT a surfováním po webu. Když já jsem bral rozum (což je proces, který zdaleka nebyl korunován úspěchem), byli předmětem posměchu kolegové novináři, kteří příliš četli noviny, místo aby studovali odbornou literaturu. „Novinová vzdělanost,“ kterou zde velebí Dvorak, byla chápána za synonymum povrchnosti. Asi jako Dvorakovo surfování po internetu.

Není pochyb o tom, že internet šlape tištěné žurnalistice na paty. Není náhoda, že dnes každé řádné tištěné médium má svoji internetovou verzi a snaží se na netu prosadit. Když internet skoro před patnácti lety začínal jako společenský jev, předvídal jsem, že nepřeválcuje klasická média a že je mu určena role média doplňkového. Byl jsem vedle jak ta jedle. V tom není prostor ke sporu.

Otázka ale zní, zda je to dobře, nebo špatně.

Každá doba si vytváří takovou vzdělanost, jakou potřebuje. Dvorak poukazuje na úroveň škol. Říká, že se školy politizují (čímž má na mysli politickou korektnost a neoviktoriánské pokrytectví v nejširším slova smyslu) a že v důsledku upadá výuka znalostí a přeceňuje se budování sebevědomí žáků. Absolventi takových škol „jsou očividně hloupí a většinou neschopní. Ale pozor, myslí si, že vyhráli, protože se jim řeklo, že vyhráli. Natloukli to do nich“.

Závažná to slova! Čteme i u nás, že ze školy má zmizet biflování, což je posměšné označení konkrétní znalostní výuky. Dvorak má pravdu, že děti nedovedou sčítat. Mají ale kalkulačky. Neznají pravopis. Umí ho ale textový editor na počítači. A jsme zase u toho, je to dobře, nebo špatně?

Obávám se, že od papíru, promiňte, od klávesnice počítače, na tuto otázku nelze dát hodnotnou odpověď. Hodnotnou v tom smyslu, že bude něčím jiným než vyjádřením osobního názoru. Odpoví až budoucnost. Patří těm hlupákům, kteří nedovedou sčítat a nevědí, kde leží Chicago. Ti povedou svět a na nich záleží, kam svět půjde.

A možná nějaký Dvorak budoucnosti bude bědovat, že jsou pryč ty zlaté časy vzdělanosti, kdy lidé pročesávali internet v touze získat co nejvíc informací.

LN, 26.5.2008