Budou to tedy brýle, dozvěděli jsme se minulý týden. Firma Facebook, ano, ten Facebok, sociální síť, nástěnná tabule, na kterou vaše děti píší, kdy nebudete doma, aby vás mohli zloději vykrást, zakoupil za dvě miliardy dolarů technologii brýlí od firmy Oculus Rift, které vás přenesou do jiného světa. Zakladatel Facebooku Zuckerberg v té souvislosti připomíná, že o internetu a mobilech se taky mluvilo jako o sci-fi. To je připomínka mně sympatická, protože o šedivácích jsem psal v románu Jádro pudla v roce 1984, tedy před třiceti lety.

Tihle šediváci neměli brýle, ale kroužky na hlavě, něco takového, jako mají odsouzenci na elektrickém křesle. Podstata byla stejná, vnímali virtuální realitu, uměle vytvořené vztahy a příběhy. No a šediváci se jim říkalo proto, že virtuální realitě propadli, nikam nechodili a jen koukali a na hlavě měli ty svoje kroužky. Virtuální realita v roli drogy, tak jsem si to představoval.

S brýlemi virtuální reality přišel před deseti lety už Olympus. Jenže ty brýle měly malé rozlišení a to, co jste viděli, nebyla vůbec žádná realita, natož pak virtuální, takže se to neujalo. Brýle od Oculus Rift, to bude jistě jiné kafe. Vymývání mozků dostoupí nové, vyšší dimenze.

Co s tím naděláme?

Nic, už proto, že cesta do jiných světů je za námi a kolem nás a před námi a nelze se jí vyhnout. Podívejme se třeba na vývoj filmu jako média či jako techniky. Od němého ke zvukovému, od černobílého k barevnému, od dvourozměrnému k 3D a v posledku je to už čtyři dé, dospělo se k podívané iluzivní, kdy s vámi křeslo pajtluje a pšoukají na vás voňavku a polévají vodou. Možná ani nevíte, že stejné procesy jsou na pochodu u vás doma a že každým navýšením rozlišení monitoru a taktovací frekvence procesoru počítače zapadá vaše dítě hlouběji do bažiny jiného světa.

Spisovatel by ale měl tiše mlčet, místo aby moralizoval a vztyčoval varovný prst. I literatura je jiný svět. Copak podmanivý příběh není droga? Právě dnes jsem byl na besedě s dětmi, v knihovně města střední velikosti. Děti byly milé, moc hezky jsem si s nimi popovídal. Než beseda začala, vyhodnocovali soutěž ve čtenářství. Vyhrál kluk, který za rok přečetl 234 knih, druhý byl kluk s 228 knihami. Také jsem tleskal a také jsem blahopřál, tiše jsem si ale pro sebe myslel: můj ty Tondo, dvě stě třicet čtyři knih? Kdy ten kluk jezdí na kole a leze na stromy? Ale chraňbůh, že bych ty závodní čtenáře od čtení odrazoval. Jen to tady kladu před sebe na poličku jako malé šibalství, jako připomínku, že šediváctví může mít rozmanitou podobu.

Na roveň to ale nekladu, opravdu ne. Vím, o čem mluvím. Napsal jsem knihy a taky jsem napsal libreto k počítačové hře. Byla to pro mne úžasná zkušenost. V zadání stálo, že musí být blbá. Hlavně aby byla v podstatě stejná jako nejúspěšnější hra z minulého roku. Když jsem se dopustil nápadu, hned mi ho vymluvili. To nejde, na to není engine té hry stavěný. Jiný svět dopředu uštrikovaný. Brr. Jdu raději lézt na strom. Tedy, jdu objímat strom.

LN, 31.3.2014