Nejsem fotbalová fanynka, na fotbale jsem byla jen jednou v životě, a to mě tam ještě nalákal Eugen Brikcius slovy: „Na fotbale si může každej dělat, co chce.“ Tenkrát, na sklonku sedmdesátých let, mě okouzlila představa místa, kde si může „každej dělat, co chce“. Eugen přeháněl, jak to dělal často, ale možná ne moc: fanoušci přece na to utkání Bohemky přišli, aby se dívali, jak jejich tým hraje, skandováním mu fandili a případně tupili protivníka (Magor osaměle pořvával po latinsku – Iudex Carota!).

Jinak jsem s fotbalem do styku nepřišla – na sportovní zprávy se nedívám, v novinách je nečtu, a když v hospodě přijde řeč na týmy a utkání, což se ve společnostech, do nichž chodím, stává výjimečně, jdu si zakouřit ven. Přesto je mi v posledních dnech fotbalu líto. Nedost na tom, že se provalily ohavné úplatkářské aféry a ti, kdo je osnovali a kryli, jsou trestně stíhaní – a zdá se, že není konec. Navíc se ve stejném týdnu fotbaloví fanoušci hojně zúčastnili demonstrace na Staroměstském náměstí a po jejím skončení se pustili do boje proti policistům. Vlastně jde spíš o shodu okolností, i když oba jevy nijak ojedinělé nejsou. Korupce není omezená na sport ani na fotbal a projevy nenávisti a násilí taky ne, obojí jsou bohužel průvodní jevy naší dnešní společnosti. Možnost přijít nečistě k penězům proniká kdejakým oborem lidské činnosti a projevy odporu proti čemukoli se často obracejí proti momentální vládě, to není jen česká specialita.

Přesto ta víceméně náhodná časová shoda ukazuje na fotbal jako prstem – a mně je toho sportu i jeho fanoušků trochu líto. Nezáleží na tom, že patřím k lidem, kterým je tenhle druh soutěže cizí a kteří vlastně vůbec nevyhledávají soutěžení ani soupeření. Podle toho, co sleduji kolem sebe, je nás menšina – většina mých spoluobčanů naopak zřejmě má potřebu stavět se za něco a proti něčemu, i když přitom jde jen o symboly (všechna mužstva přece hrají fotbal) a o pocit, že „patří“ k některé straně.

Je mi to srozumitelné, byť to nesdílím. Méně už je mi pochopitelné nepřátelství, které takové fandění provází. Paralelu samozřejmě vidím v politice, kde je mi takové nepřátelství stejně nebo ještě víc nepochopitelné. Vždycky mě zaskočí, když slyším, s jakou záští jsou lidé schopni mluvit o svých spoluobčanech, kteří volí jinou politickou stranu než oni sami. Pokaždé si přitom vzpomenu na minulost: za komunismu nám (nebo aspoň těm z „nás“, které jsem znala) šlo o to, aby si každý mohl volit, koho chce. A strany zločinné měl zapovědět zákon! Naivně jsem si tenkrát myslela, že si lidé frustraci z nemožnosti politické volby vynahrazují straněním ve fotbale. Už dávno ale vidím, že to tak nebylo, že si lidé v každé době vynalézavě najdou, jak se rozdělit na „nás“ a „je“. Ale rozhodně jsem si nemyslela a nemyslím, že by za veřejné výlevy nenávisti mohl fotbal.

LN, 23.10.2020