V Českém rozhlasu vysílali ve středu rozhovor Michaela Rozsypala s ekonomem Tomášem Sedláčkem. Ten v rozhovoru nastínil zajímavou vizi. Sedláček je rozhodný stoupenec evropské integrace. V té vizi narýsoval takové řešení, kdy je Evropa plně integrovaná, národní státy zmizí a zůstanou malé, v podstatě lokální celky. Zmínil se i o umělé inteligenci, její roli vidí tak, že by mohla optimálně rozhodovat, a nebylo by tudíž třeba politických třenic.

Samozřejmě šlo jen o vizi nastíněnou v proudu hovoru. Tomáš Sedláček se ideou umělé inteligence dlouhodobě zabývá a to, že ji do své vize zahrnuje, má tedy svoji logiku. Přiznám se, že je mi ta vize hodně blízká. Vždy se pídím po racionálním řešení všemožných zádrhelů, vždy mě konejší víra, že racionální řešení existuje.

Kdybych měl vypočítat, kolikrát jsem se zklamal, asi bych se nedopočítal.

Jeden aspekt mi v tom všem chybí. Jaksi se tu nekalkuluje s tím, jak by se lidi na takový konstrukt dívali a jak by se v něm cítili. Ty národní státy dnes mnoho lidí vnímá jako cosi překonaného, zjevně mezi ně patří i Tomáš Sedláček. Bývají označovány za brzdu a za národovectví je dnes skoro stejná černá nálepka, jako bývala za normalizace, kdy nacionalismus stál v cestě proletářskému internacionalismu vyjádřenému Brežněvovou doktrínou o omezené státní suverenitě. Tento odmítavý pohled na národní ideu má svoje racionální jádro. Svět je globalizovaný, vše opravdu důležité už dávno přesahuje národní hranice, k čemu tedy by tyhle národní státy měly být. Tím spíš, že jsou masy lidí v pohybu, blížíme se ke stavu, kdy se každý desátý obyvatel naší země narodil někde za našimi hranicemi a jeho mateřská řeč je jiná než čeština.

Racionalita tedy mluví ve prospěch zrušení toho balastu a není divu, že se naděje upínají i k umělé inteligenci, která zakládá rozhodovací procesy výhradně na datech a není zatížena žádnými iracionálními prvky. Tohle všechno tedy chápu, ale jak jsem už předeslal, zřejmě podstatná věc mi v tom chybí.

Totiž to, jak se lidi cítí a co lidi chtějí.

Máme různé potřeby duchovní i hmotné a mezi ty duchovní patří touha patřit k nějakému celku. Rodina je nějaký celek, okruh přátel je celek, obec je celek – a vadilo by mi, kdybych k ničemu z toho nepatřil. Taky národní příslušnost je takové citové pouto. Sleduju počínání Petry Kvitové a Tomáše Berdycha na Australian Open a jsem rád, že si tam Češi dobře vedou. Zároveň sleduju politickou scénu, něco mě těší, něco zlobí, ale v úhrnu mám k tomu cirkusu pozitivní vztah, protože je to český cirkus a mohu žít v iluzi, že svým drobným podílem k jeho chodu mohu nějak přispět, jako volič, jako občan, jako novinář.

Kdyby tohle mělo zmizet a já byl v lokálním celku a přijímal ideálně optimální úradky umělé inteligence, no, myslím si, že bych se moc dobře necítil.

LN, 21.1.2019