Minulý týden jsem odpovídal na anketní otázku. Nebyla moc důvtipná. Ptali se mě, jak se těším na nastávající sportovní klání. Odpověděl jsem otázkou, zdali půjde o fotbal, nebo hokej. Pokusil jsem se o vtip a jako obvykle ten pokus skončil fiaskem. Onen novinář usoudil, že jsem ještě větší pitomec, než za jakého mě měl, a vysvětlil mi, že jde o fotbal.

Vím, že jde o fotbal. Hraje se Euro 2008. První zápas jsme vyhráli, neboť čerstvý Václav Svěrkoš zařídil výhru přesnou šajtlí. To jsem se dočetl na webu.

Potíž není ani tak v tom, že o existenci Václava Svěrkoše jsem se dozvěděl až v souvislosti s jeho přesnou šajtlí, ani v tom, že netuším, co to šajtle je.

Potíž je v tom, že je mi to naprosto jedno.

Přitom jsem vyrůstal na dohled stadionu Viktorie Žižkov. Všichni moji spolužáci fotbal milovali. Na Viktorce nevynechali jediné utkání. Několikrát jsem se byl na stadionu podívat. Viděl jsem tam pobíhat chlapíky v pestrých dresech. V poločase byl stav nula nula. Moji spolužáci byli nadšeni.

Přiznám, že mě hra nestrhla.

Naposledy jsem zahlédl fotbal v sobotu na ploše televizní obrazovky. Chlapíci v pestrých dresech tam pobíhali a pak mi bylo řečeno, že v poločase je stav nula nula. Chvíle Václava Svěrkoše a jeho šajtle dosud nenastala. Nicméně se obávám, že jedna šajtle připadá na půl druhé hodiny pekelné nudy.

Je to ovšem chyba moje, nikoli fotbalu. Miliony lidí fotbal baví. Na šachové partii není na pohled taky nic vzrušujícího, a kdo nic o šachu neví, těžko pochopí, proč za zády hráčů i při obyčejné sousedské partičce někde v parku postávají napjatí diváci. Je třeba znalosti, aby mohlo dojít ke ztotožnění. Přesto se domnívám, že sama znalost hry nestačí. Fotbal především znamená ztotožnění. Moderní doba přinesla pozoruhodnou změnu - kolektivní sledování fotbalu na velkoplošných obrazovkách. Na cedulích před hospodami čteme: patnáct druhů piva, ve středu obsluha nahoře bez, Euro 2008. Jaký to požitek, středeční přenos z Eura! Datové projektory přivádějí tisíce lidí na náměstí našich měst. Je to prožitek pro dav. Každý člen davu musí mít v hlavě to kolečko, které mi chybí, a všechna ta kolečka dohromady tvoří soukolí. Točí se ve stejném rytmu, zrychluje se, když míč letí k bráně, a zvolňuje, když hráč padá, svíjí se a přibíhá lékař, což je nezbytná součást každého utkání, jak se mi zdá.

Neposmívám se lidem s kolečkem v hlavě. Naopak. K základním lidským potřebám patří potřeba ztotožnění. Bez něho je člověk osamělý, vytržený. Mám ji stejně jako kdokoli jiný. Měl jsem kupříkladu slastný pocit, když jsem onehdy zastavil v sedle svého motocyklu na červené a vedle mě stál taxikář. Měl otevřené okénko. Usmál se na mě a zvolal:

„Co říkáte Rossimu? Ten jim dává! Kdo na tom neseděl, nepochopí...“ Valentino Rossi jde opět od vítězství k vítězství a my dva, já a ten taxikář, jsme jedné krve, protože já na motorce zrovna jedu a taxikář jezdil. Onen taxikář pravděpodobně chodí na fotbal a nedá se čekat, že by nás osud spojil na tribuně Sparty.

Spojil nás Valentino Rossi na křižovatce. Prožil jsem s ním okamžik ztotožnění, spříznění a bylo mi dobře. Kdyby těch motorkářů bylo sto tisíc, bylo by to lepší.

Ale to asi člověk opravdu zažije jen na tom fotbale.

LN, 9.6.2008